I když byl Robert Singh odjakživa rozhodnut, že se pokusí navštívit Mars, návštěvu v životním programu značně odložil. Bylo mu už pětapadesát, když o všem opět rozhodla náhoda.

Turisté z Marsu byli na Měsíci vzácní a na domovské planetě, vzhledem k velice efektivní karanténě představované pozemskou gravitací, v podstatě neznámí. Mnozí předstírali, že jim to ve skutečnosti nevadí. Všichni věděli, že Země je hlučná, páchne, je znečištěná a hrozně přecpaná — žily tam téměř tři miliardy lidí! A to se nemluvilo o jejích nebezpečích, hurikánech, zemětřeseních, sopkách…

Charmayne Jorgenová však v pozorovací hale AriTechu, kde se s ní Robert Singh poprvé setkal, pohlížela toužebně k Zemi. Dvacet metrů široká kopule, mistrovský stavitelský kousek, byla tak průhledná, až se zdálo, že tam není nic, co by zadržovalo kosmické vakuum. Někteří nervózní návštěvníci dokázali takový zážitek snášet jen pár minut.

Během svých rušných studentských dnů se sem Robert Singh dostal jen zřídka, teď však provázel kolegu z posádky svou Alma Mater a tady byla povinná zastávka. Když procházeli sadou trojích automatických dveří, poznamenal: „Kdyby kopule vybuchla, vnější dveře se zavřou v průběhu jediné sekundy. Třetí se potom zavírají s patnáctisekundovým zpožděním, aby návštěvníci uvnitř měli možnost uniknout do bezpečí.“

„Pokud je vakuum nevysaje ven. Kdy to bylo naposledy odzkoušeno?“

„Podíváme se. Tady je potvrzení. Je tu datum, ehm, staré dva měsíce.“

„Nemám na mysli tohle! Každý pitomý elektronický obvod dokáže zabouchnout dveře. Ale provedli někdy opravdový test?“

„Jako roztříštění kopule? Hloupá otázka. Víš, kolik by to stálo?“