Mrakoplaš se opřel o kamennou zeď vyhřátou sluncem. V tu chvíli zařval.

Budova se třásla. Cítil, jak mu záchvěvy v podobě jemné rytmické rezonance pronikají do rukou i nohou. Třas měl přesně ten správný kmitočet, který vzbuzuje nekontrolovatelnou hrůzu. Samy kameny se vlastně chvěly hrůzou.

Pak zaslechl slabý cinkavý zvuk a podíval se na zem. Ozdobná litinová mříž chránící ústí jedné z odpadových stok se odsunula a z něj vystrčila hlavu univerzitní krysa. Když se vyškrabala ven, vrhla zoufalý pohled na Mrakoplaše, ale pak se rozběhla přes nádvoří a za ní následoval tucet jejích soukmenovkyň. Některé z krys byly oblečené, ale to nebylo nic neobvyklého, protože výjimečně vysoká hladina zbytkové magie prováděla s geny univerzitních tvorů podivné věci.

Mrakoplaš se vyděšeně rozhlédl kolem a uviděl další řady šedých tělíček, která vybíhala prakticky ze všech kanalizačních otvorů a pádila k vnějším zdem. Listy břečtanu, obrůstajícího stěnu za jeho zády, se divoce zazmítaly, na rameno mu dopadlo v zoufalém pohrdání smrtí několik krys, které se svezly po Mrakoplašově rouchu na zem a rozběhly se za svými družkami. Jinak ho krysy naprosto ignorovaly, ale to zase tak zvláštní nebylo, protože Mrakoplaše ignorovala většina živých tvorů.

Obrátil se, vběhl do budovy a s rozevlátým rouchem, jehož podolek mu pleskal kolem nohou, pádil chodbami, až doběhl k pracovně kvestora univerzity. Zabušil na dveře, které zaskřípaly a pomalu se otevřely.

„Podívejme, to je přece, hm, ten, ehm, Mrakoplaš, že?“ řekl rektorův zástupce bez valného nadšení. „Copak se děje?“

„Potápíme se!“

Kvestor na něj chvilku mlčky zíral. Jmenoval se Pozinkl. Byl vysoký, šlachovitý a vypadal, jako by byl v minulém životě koněm a v současném ho to jen o chlup minulo. Většina lidí měla dojem, že se na ně dívá spíš zuby než očima.