„Říkáte, potápíme?“

„Jo. Krysy opouštějí Univerzitu!“

Kvestor na něj vrhl další nejistý pohled.

„Pojďte dovnitř, Mrakoplaši,“ řekl pak laskavě. Mrakoplaš šel za ním, spolu přešli nízkou temnou pracovnu a došli k oknu. Okno vyhlíželo daleko do kraje, přes zahrady k řece, která se pomalu a mírumilovně plazila k moři.

„Nepřeháníte to trochu?“ zeptal se kvestor.

„Co jestli nepřeháním?“ zeptal se Mrakoplaš s nejistým pocitem viny.

„Víte, tohle je totiž budova,“ vysvětloval mu trpělivě kvestor. A jako většina mágů postavených před nějakou nepochopitelnou záhadu si začal balit cigaretu. „Není to loď. To se celkem snadno pozná. Žádné želvy plující kolem, žádné podpalubí, plachty a takové ty věci. Možnost, že by se budova potopila, je velmi malá, nemyslíte? Jinak bychom, ovšem, museli obsadit kůlny a altány a vyplout k pobřeží. Hm?“

„Ale krysy —“

„Řekl bych, že do přístavu dorazila loď se zrním. Nebo je to nějaký, hm, jejich jarní obřad.“

„Jsem si jistý, že jsem cítil, jak se třese budova,“ pokoušel se nejistě Mrakoplaš. Tady, v tiché klidné místnosti, s ohněm praskajícím v krbu, už si tím nebyl tak jistý.

„Nějaký náhodný otřes. Třeba si Velká A’Tuin říhla, nebo něco podobného. Měl byste se sebrat, hm, vážně. Nepil jste náhodou, že ne?“

„Ne!“

„Hm. A napil byste se?“

Pozinkl se přesunul k barové skříňce z tmavého dubu, vytáhl z ní dvě sklenky a naplnil je vodou ze džbánu.

„V téhle denní době mám nejraději sherry,“ prohlásil a pozvedl v magickém gestu ruce nad sklenicemi. „Jen mi řekněte, hm, máte raději sladké, nebo sušší?“

„Raději ne,“ odpověděl Mrakoplaš. „Možná že máte pravdu. Půjdu a chvíli si odpočinu.“