„To je skvělý nápad.“

Mrakoplaš se vydal na zpáteční cestu studenými kamennými chodbami. Občas položil dlaň na stěnu, na chvíli se zaposlouchal do ticha a pak vždycky zavrtěl hlavou. Když přecházel nádvoří, spatřil hejno myší, které se vyhrnuly po schodech z obvodové galerie a zamířily k řece. Mrakoplašovi se najednou zazdálo, že se hýbe i zem, po které malí hlodavci běží. Když se sehnul, aby se ujistil, že ho šálí zrak, pochopil, že mu oči slouží skvěle. Zem byla pokryta mravenci.

Nebyli to obyčejní mravenci. To staletí, během kterých vsakovala magie do stěn Neviditelné univerzity, s nimi provedla podivné věci. Někteří z nich za sebou táhli malinké vozíčky, jiní jeli na osedlaných broucích, ale všichni se snažili opustit Univerzitu co nejrychleji. Tráva ve směru jejich cesty se zmítala jako v poryvech silného větru.

Shora se ozval zvláštní zvuk a Mrakoplaš zvedl hlavu. Uviděl pruhovanou matraci, která se pomalu vysunula z jednoho z horních oken a vrhla se dolů na dláždění. Po krátké chvilce, ve které, jak se zdálo, nabírala dech, se maličko pozvedla nad zem. Pak se začala cílevědomě posunovat přes trávník směrem k bráně z nádvoří a mířila přímo na Mrakoplaše, kterému se před ní podařilo tak tak uskočit. Zaslechl štěbetání vysokých hlásků, a než se naducaná matrace vydala na další cestu, zahlédl pod pruhovanou tkaninou tisíce malých odhodlaných nožiček, které ji poháněly. Dokonce i štěnice byly na pochodu a v obavě, že by nemusely najít tak pohodlný útulek, jaký obývaly až do dnešního dne, rozhodly se, že nic neponechají náhodě a vezmou si domov s sebou. Jedna ze štěnic na Mrakoplaše zamávala a kvíkla na pozdrav.

Mrakoplaš začal couvat a ustupoval tak dlouho, až se mu něco zezadu dotklo nohou, a po zádech mu přeběhl mráz. Zjistil, že je to kamenné sedátko. Upřeně se na ně zadíval. Nezdálo se, že by mělo někam na spěch, naopak, ani se nehnulo. Vděčně se na ně posadil.

Pro to všechno musí být nějaké přirozené vysvětlení, pomyslel si. Nebo alespoň nějaké docela normální nepřirozené.