Skřípavý zvuk ho přinutil obrátit pohled k budovám na druhé straně trávníku.

Pro tohle však přirozené vysvětlení ani být nemohlo. Po římsách a okapových rourách se neuvěřitelně pomalu, v tichu přerušovaném jen občasným zaskřípěním kamene o kámen, spouštěly chrliče. Opouštěly střechu.

Je škoda, že Mrakoplaš nikdy neviděl film, natož film zpomalený, protože pak by byl možná schopen popsat přesněji, co viděl. Ta stvoření se nepohybovala, postupovala v řadě trhavých sekvencí a prošla kolem něj v dlouhém procesí složeném hlavně ze zobáků, hřív, křídel, pařátů a holubího trusu.

„Co se děje?“ Věta, která se mu v zoufalství vydrala z vyschlého hrdla, zněla spíš jako zakvákání.

Věc s obličejem skřeta, tělem harpyje a nohama husy k němu otočila hlavu sérií kratičkých škubnutí a promluvila hlasem, který by mohl znázorňovat peristaltiku hor (i když celkový dunivý efekt byl poněkud pokažen tím, že věc nedokázala zavřít ústa).

Věc řekla: „—líží se su-er-ág! —rchni, kdo —ůžeš!“

„Cože?“ Mrakoplaš nic nechápal, ale věc už byla o kus dál a neohrabaně poskakovala napříč starobylým trávníkem.

Mrakoplaš zůstal ochromeně sedět a teprve po nějakých deseti vteřinách se mu z úst vydralo poděšené zakvíknutí a on vyrazil tak rychle, jak to jen dokázal.

Zastavil se až ve svém pokoji v budově knihovny. Nebyl to zvlášť zařízený pokoj, používal se hlavně jako skladiště starého nábytku, ale byl to jeho domov.

U jedné tmavé stěny stála skříň. Nebyla to taková ta směšná moderní věcička, dobrá akorát tak na to, aby se do ní ukryl vyděšený smilník ve chvíli, kdy se v zámku bytu nečekaně ozve manželův klíč. Tohle byla důstojná dubová záležitost, temná jako bezměsíčná noc, v jejíchž hlubinách se plížila a množila ramínka na šaty a na dně se hemžily skupinky lichých bot. Je docela možné, že skříň byla dveřmi do nějakého pohádkového světa, ale to se nikdy nikdo neodvážil zjistit, protože vnitřek skříně vyplňoval morový zápach naftalínových kuliček proti molům.