Mrakoplašovy ruce se nekoordinovaně rozmachovaly nad stolem pokrytým změtí prázdných sklenic. Už se mu skoro podařilo zapomenout na šváby. Ještě nějaká ta sklenice a třeba zapomene dokonce i na matraci.

„Huííí! Ohnivá koule. Fííí! Zmizí jako dým! Vuu-uš! — Promiňte!“

Knihovník rychle postavil převrácenou sklenici se zbytkem piva a s vyčítavým pohledem ji odsunul z dosahu Mrakoplašových mávajících paží.

„Doopravdická magie.“ Mrakoplaš potlačil říhnutí.

„Oook.“

Mrakoplaš chvíli zíral do zbytků piva a pěny na dně své sklenice. Pak se s nesmírnou opatrností sehnul a s obavou, aby mu neupadla horní polovina hlavy, nalil trochu piva na talířek Zavazadlu. To se zatím povalovalo pod stolem, což byla svým způsobem úleva. Obvykle mu totiž dělalo ostudu, protože mělo ve zvyku plížit se lokálem, strkat do hostů a nutit je, aby ho krmili smaženými brambůrky nebo mu aspoň hodili burák.

Zmateně zapátral v turistické mapě své hlavy po místě, kde skončil klikatý pochod jeho myšlenek.

„Kde jsem to přestal?“

„Oook,“ napověděl mu knihovník.

„Jo,“ přikývl Mrakoplaš. „Oni žádnou tu šaškárnu, jako jsou řády a třídy, nepotřebovali, abys věděl. V ty době na to měli supermágy. Ti vždycky vyrazili do světa a vynalezli nový zaklínadla a zažili spoustu dobrodružství —“

Namočil prst do loužičky piva a načrtl na poškrabanou, špinavou stolní desku jakýsi obrazec.

Jeden z Mrakoplašových učitelů o něm kdysi prohlásil, že „popsat jeho neschopnost porozumět teorii magie jako nekonečnou by znamenalo připravit se o jediný výraz, který by alespoň zčásti zachycoval jeho neschopnost využít jí v praxi“. Tohle Mrakoplaš nedokázal pochopit. Měl námitky proti tvrzení, že na to, abyste byli mágem, musíte být honěný v magii. On o sobě věděl, že je mág, cítil to hluboko v hlavě. To, že je člověk dobrý v magii, s tím nemá nic společného. To bylo jen tak něco navíc, nikoho to přesně nedefinovalo.