„Když jsem byl ještě malej kluk,“ prohlásil mírně roztouženým tónem, „viděl jsem v jedny knize obrázek mága. Stál na vrcholku vysoký hory, mával rukama a pod ním se z moře vzpínaly obrovský vlny, jako se dělají na Ankhu, když je velkej vítr, a všude kolem něj se klikatily blesky —“

„Oook?“

„Jo, to já nevím proč ne, možná měl gumový podrážky,“ odsekl popuzeně Mrakoplaš a zasněně pokračoval, „v ruce měl hůl a na hlavě špičatej klobouk, jako mám já, a oči jako by mu zářily a ze špiček prstů mu vyletovaly takový paprsky a já si říkal, že to jednoho dne dokážu zrovna tak a —“

„Oook?“

„Tak jo, ale už jenom malý.“

„Oook.“

„A čím vlastně platíte? Co já vím, pokaždý, když vám někdo dá nějaký peníze, tak je spolknete.“

„Oook.“

„Fakt? To je ohromný.“

Mrakoplaš dokončil svou pivní kresbu. Znázorňovala hůlkovitou postavičku na útesu. Moc se mu nepodobala — kresba zvětralým pivem není zvlášť filigránské umění —, ale měl to být on.

„Vidíš, tím jsem chtěl být,“ dodal. „Pch! Žádný takový potulování od ničeho k ničemu. Všechny ty knihy a pomůcky, k čemu je to dobrý? Potřebujeme opravdickou magii!“

Ta poslední poznámka by mu jistě získala cenu dne za nejnesmyslnější výrok, kdyby ovšem na závěr ještě nedodal: „Škoda, že už žádní opravdoví supermágové neexistují.“

Pozinkl zabušil lžící do stolu.

Ve svém obřadním rouchu s purpurovou, žužmelínem

Velké hodiny na konci haly se zachvěly a chystaly se odbít devátou.

Zvonění lžíce ani zdaleka nepřineslo kýžený výsledek. Pozinkl zvedl nad hlavu cínový korbel a udeřil s ním do stolu.

„Bratři!“ vykřikl a pozvedl ruku. Hukot v síni se pomalu tišil. „Děkuji vám. Prosím, abyste povstali a připravili se k obřadu, ehm, klíčů.“