Tu a tam se někdo zasmál, sál se naplnil tichým šepotem plným očekávání a mágové odstrkovali lavice, aby se postavili na nejisté nohy.

Dvojkřídlé vstupní dveře Velké síně byly zamčeny a zastrčeny třemi mohutnými závorami. Nově nastupující arcikancléř musel třikrát vyzvat k jejímu otevření a teprve pak se před ním obě křídla rozestoupí. To mělo symbolizovat, že byl zvolen společnou vůlí všech mágů. Nebo něco takového. Prapůvod obřadu už dávno zmizel v temnotě minulých dob, což byl nejlepší důvod pro jeho zachování.

Hovor v síni umlkl. Shromážděné mágstvo upřelo oči na mohuté vstupní dveře.

Ozvalo se tiché zaklepání.

„Běž pryč!“ zvolali sborem mágové a někteří z nich se při tom skvělém vtípku dusili smíchem.

Pozinkl pozvedl velký kovový kruh, na kterém byly navlečeny klíče k Univerzitě. Nebyly všechny kovové. Některé nebyly ani viditelné. A některé z nich vypadaly opravdu velmi podivně.

„Kdo buší na vrata Univerzity?“ zeptal se s patosem Pozinkl.

„Já.“

Na hlase bylo podivné jedno. Každý mág v síni by byl přísahal, že mluvčí stojí právě vedle něj. Většina z nich se dokonce ohlédla.

V té kratičké chvilce šokovaného ticha zaznělo ostré a krátké cvaknutí zámku. Přítomní s rostoucí hrůzou pozorovali, jak se tři těžké závory samy od sebe odsouvají, jak se obrovská křídla dveří z masivního dubu, který čas přetvořil v substanci těžší než kámen, vysouvají ze závěsů, jak se závěsy rozpalují do červena, pak do bíla a nakonec v záplavě jisker vybuchují. Pomalu a se strašlivou nevyhnutelností se dveře zřítily do Velké síně.

V kouři z hořícího dveřního rámu, který chytil od rozpálených závěsů, se rýsovala nezřetelná postava.

„U všech ďáblů, Antivire,“ prohlásil jeden mág stojící nedaleko vchodu, „tohle nemělo chybu!“

Když však postava vešla dovnitř, rychle zjistili, že to není očekávaný Antivir Zcestyhusa.