Cizinec byl přinejmenším o hlavu menší než nejmenší z přítomných mágů a na sobě měl jednoduché bílé roucho. Byl také o celá desetiletí mladší, přesněji řečeno, vypadal tak na deset let, a v jedné ruce svíral hůl, která byla mnohem vyšší než on.

„Koukněte, vždyť to vůbec není mág —“

„Kde má kápi?“

„Co kápi, ale kde má klobouk?!“

Cizinec prošel davem užaslých mágů a zastavil se až před hlavním stolem. Pozinkl pohlédl dolů, do toho mladého obličeje rámovaného záplavou plavých vlasů, a jediné, co viděl, byly dvě zlaté oči, které zářily vnitřním světlem. Měl pocit, že ty oči jsou zaostřeny do místa nějakých deset centimetrů za temenem jeho hlavy. Pozinkl měl najednou dojem, že mu stojí v cestě, a že by tedy nebylo nejlepší vyjadřovat se příliš radikálně.

Sebral veškerou důstojnost a narovnal se v celé své výši.

„Co má tohle, ehm, znamenat?“ prohlásil, Musel připustit, že to neznělo příliš přesvědčivě, ale měl pocit, že mu upřený pohled zářících očí vygumoval z hlavy většinu slov.

„Přišel jsem,“ oznámil cizinec.

„Přišel. A proč?“

„Abych zaujal své místo. Kde je mé sedadlo?“

„Vy jste student?“ zeptal se zmatený Pozinkl, který zlostí zbledl.

„Jak se jmenujete, mladíku?“

Chlapec si ho přestal všímat a rozhlédl se po shromážděných mázích.

„Kdo z vás je nejmocnější mág?“ zeptal se. „Rád bych se s ním setkal.“

Pozinkl kývl hlavou. Dva kolejní zřízenci, kteří se během několika posledních minut nenápadně přesunuli za nezvaného hosta, se teď jako zázrakem objevili po jeho bocích.

„Vyveďte ho ven a vyhoďte ho na ulici,“ prohlásil Pozinkl. Zřízenci, mohutní a vážní muži, přikývli na znamení, že rozumějí. Sevřeli chlapcovy tenoučké paže rukama velikosti trsu banánů.

„Počkejte, až se o tom dozví váš otec,“ prohlásil Pozinkl pomstychtivě.