„On už o tom ví,“ odpověděl chlapec. Podíval se na oba zřízence a pokrčil rameny.

„Co se to tady vlastně děje?“

Pozinkl se ohlédl a uviděl, že mezi dýmajícími zárubněmi stojí Šrámoř Biliár, hlava řádu Stříbrné hvězdy. Zatímco Pozinkl inklinoval spíše k hubenosti, Biliár byl velmi rozlehlý, vypadal spíše jako malý upoutaný balon, který byl z jakéhosi důvodu obalen hedvábím a žužmelínem. Oba mágové stojící vedle sebe by dohromady vydali za dva průměrné muže.

Naneštěstí patřil Biliár k těm lidem, kteří se považují za nepřekonatelné znalce dětí a pyšní se schopností jim porozumět. Sehnul se tak hluboko, jak mu to nedávno pozřená večeře dovolila, a vystrčil k chlapci vousatou zarudlou tvář.

„Copak se děje, chlapče?“ prohlásil.

„Tenhle chlapec sem vnikl násilím a udělal to prý proto, že se chce setkat s nejmocnějším mágem,“ vysvětloval Pozinkl s notnou dávkou nesouhlasu. Pozinkl děti skoro nenáviděl a to byl možná důvod, proč ho naopak děti shledávaly velmi přitažlivým. V tomto okamžiku však musel vynaložit mnoho sil na to, aby z hlavy vypudil myšlenky na vyvrácené dveře.

„Ale na tom přece není nic špatného,“ zakvokal Biliár. „Každý pořádný kluk chce být mágem. Když jsem byl chlapcem, taky jsem chtěl být mágem. Nemám pravdu, mladý muži?“

„Jste mocný?“

„Cože?“

„Ptám se, jestli jste mocný? Jak velký mág jste?“

„Mocný?“ řekl Biliár. Vzpřímil se, prsty si přejel po své šerpě mága osmého řádu a mrkl na Pozinkla. „No, dost mocný. Tak mocný, jak už mágové bývají.“

„Dobře, vyzývám vás. Ukažte mi své nejmocnější kouzlo. A až vás porazím, tak budu arcikancléřem.“

„Poslyš, ty nevychovaný—“ začal Pozinkl, ale jeho protest zanikl ve výbuchu smíchu přihlížejících mágů. Biliár se plácal do kolen, přesněji řečeno tak daleko do nohou, kam dosáhl.

„Takže souboj, co?“ prohlásil. „To je podařené, he?“

„Souboje jsou zakázány, jak dobře víte,“ zamračil se Pozinkl. „Vždyť je to všechno nesmysl. Nevím, kdo za něj zničil ty dveře, ale nemám v úmyslu tady stát a přihlížet, jak plýtváte naším časem —“