„No, no,“ zabručel Biliár. „Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Peníz.“

„Peníz, pane,“ vyštěkl na něj Pozinkl.

„Tak se na to podívejme, Penízi,“ začal Biliár, „ty bys chtěl vidět mé nejlepší kouzlo, co?“

„Ano.“

„Ano, pane,“ uskřípl Pozinkl. Peníz se na něj bez jediného mrknutí podíval pohledem starým jako sám čas. Byl to pohled, který se vyhřívá na pustých a temných pobřežích lávových ostrovů a nikdy ho to neznudí. Pozinkl najednou ucítil, že mu vysychá v ústech.

Biliár zvedl ruku v gestu žádajícím o klid. Pak si s divadelní pompou vyhrnul levý rukáv a natáhl ruku.

Shromáždění mágové ho se zájmem pozorovali. Bylo téměř pravidlem, že příslušníci osmé úrovně už byli nad obyčejnou magii povzneseni. Svůj čas trávili jednak meditacemi — většinou o složení nejbližšího menu —, jednak tím, že se více méně vyhýbali přílišné pozornosti ambiciózních příslušníků sedmé úrovně. Tohle bude moc zajímavý pohled.

Biliár se na chlapce přátelsky ušklíbl. Chlapec mu škleb opětoval s pohledem zaostřeným někam deset centimetrů za temeno hlavy starého mága.

Biliár, mírně nesvůj, zkusmo zavířil prsty. Najednou měl dojem, že se nejedná jen o obyčejnou hru, kterou měl na mysli, a cítil nepřekonatelnou touhu udělat patřičný dojem. Ta však byla rychle zatlačena do pozadí návalem dotčeného zahanbení nad vlastní nejistotou, která ho nepochopitelně vyváděla z míry.

„Tak já ti ukážu třeba —“ zhluboka se nadechl, „— úžasnou Maligreeovu zahradu.“

Mezi účastníky večeře se rozlehl tichý šum. V historii celé Univerzity existovali jen čtyři mágové, kterým se podařilo provést kompletní kouzlo a stvořit zahradu celou. Větší množství mágů dokázalo stvořit stromy a květiny, několik dokonce ptáky. Nebylo to příliš mocné kouzlo, nedokázalo přenášet hory, ale když chtěl někdo dostat do zahrady oživující detaily, musel do složitých slabik a rytmu Maligreeho zaklínadla vložit obrovské množství cviku a zkušeností.