„Jak vidíš,“ pokračoval Biliár, „rukáv mám prázdný.“

Rty se mu začaly pohybovat. Ruce se pozvedly. Na dlani jedné z nich zasyčela kalužinka zlatých jisker, ta se na okrajích vychlípla nahoru a začala růst.

Vytvořila jemnou kouli a v té se pomalu objevovaly podrobnosti…

Legenda říkala, že Maligree, jeden z posledních skutečných pramágů, stvořil zahradu jako malý soukromý a nadčasový vesmír, kde by si mohl v klidu zakouřit nebo popřemýšlet a nerušily ho při tom žádné světské starosti. Už to bylo samo o sobě záhadou, protože ani jeden mág si nedovedl představit, jaké světské starosti může mít bytost mocná jako pramág. Ať už byly Maligreeho pohnutky jakékoliv, postupně se do svého světa uzavíral víc a víc a jednoho dne za sebou zavřel vstupní branku navždy.

Koule na Biliárově dlani se rychle měnila v miniaturní zahradu. Mágové stojící v nejbližším okolí mu obdivně nahlíželi přes ramena a upírali oči do šedesáticentimetrové koule, ve které bylo vidět drobnou, květinami posetou krajinu. Zhruba v jejím středu bylo jezírko, provedené do poslední vlnky, a v pozadí za romanticky vyhlížejícím pralesem se zvedaly hřebeny narudlých hor. Ze stromu na strom přeletovali droboučcí ptáci, menší než včely, a jelení pár, velký sotva jako myši, zvedl hlavu od zeleného pažitu a upřel velké hnědé oči na Peníze.

„Je to docela dobré,“ řekl Peníz, který nehnul ani brvou. „Dej mi to.“

Vzal téměř nehmotnou kouli mágovi z ruky a pozvedl ji do výše.

„Proč jsi ji neudělal větší?“ zeptal se.

Biliár si otřel čelo kapesníčkem lemovaným krajkou.

„No, proč,“ odpověděl chabě, protože ho Penízův napůl znuděný tón silně vyvedl z míry, „od dávných dob se síla a výkonnost toho zaklínadla dost —“