Peníz stál chvilku s hlavou nakloněnou k jedné straně, jako by něčemu zamyšleně naslouchal. Pak zašeptal několik slabik a dlaní pohladil povrch koule.

Ta se zvětšila. V jednom okamžiku to byla pouhá kulička v chlapcově ruce a v tom příštím…

… mágové stáli na chladné hebké trávě, na stinné louce, která se v mírných vlnách skláněla dolů k jezeru. Od hor vál svěží větřík provoněný tymiánem a vůní čerstvého sena. Obloha byla azurově modrá a na obzoru přecházela do fialkové.

Z paloučku mezi stromy pozoroval nově příchozí překvapený srnčí pár, který se tam pásl.

Pozinkl se vyděšeně podíval k zemi. Tkaničky u bot mu ozobával páv.

„ — „ začal, ale zase zmlkl. Peníz stále ještě držel v ruce kouli, ale teď to byla koule čirého vzduchu. Uvnitř, pokřivená jakoby pohledem rybího oka nebo silným dnem láhve, byla Velká síň Neviditelné univerzity.

Chlapec se rozhlédl po okolních stromech, zadíval se zamyšleně ke vzdáleným vrcholkům hor pokrytým sněhem a kývl na užaslé muže.

„Opravdu to není špatné,“ řekl. „Myslím, že si sem zajdu častěji.“ Rukama udělal podivný složitý pohyb, při kterém měli všichni přítomní pocit, že se obracejí naruby.

Stáli zase ve Velké síni a chlapec držel v ruce kouli, která se rychle zmenšovala. V těžkém vyděšeném tichu ji položil Biliárovi zpátky na dlaň a řekl: „Bylo to docela zajímavé. Teď udělám nějaké kouzlo já.“

Pozvedl ruce, podíval se na Biliára a nechal ho zmizet.

Propuklo pravé pandemonium, jak už to v takových chvílích bývá. V jeho středu stál naprosto klidný Peníz a kolem něj se šířil oblak mastného dýmu.

Pozinkl si zatím nevšímal okolního zmatku, pomalu se sehnul a opatrně sebral ze země paví pero. Zamyšleně si jmi přejel po rtech sem a tam, pohled mu sklouzl od zničených dveří k chlapci, pak ke křeslu arcikancléře, nevýrazná ústa se mu ještě zúžila a on se začal usmívat.