O hodinu později, když se nad městem rozduněl hrom a Mrakoplaš, který zapomněl na šváby i pochodující matraci, už si začal spokojeně zpívat, zavřel Pozinkl dveře arcikancléřovy pracovny a obrátil se ke svým kolegům.

Bylo jich šest a ve tvářích se jun zračily vážné starosti.

Byli tak ustaraní, jak si Pozinkl uvědomil, že naslouchali dokonce jemu, obyčejnému mágovi páté úrovně!

„Vlezl do postele,“ oznámil jim, „a předtím se napil teplého mléka.“

„Mléka?“ ujišťoval se jeden z mágů a v hlase mu zazněla dnes již unavená hrůza.

„Na alkohol je ještě příliš mladý,“ vysvětloval kvestor.

„Aha, no jistě. To ode mě bylo hloupé.“

Mág s hluboko zapadlýma očima najednou prohlásil: „Viděli jste, co udělal s těmi dveřmi?“

„Mně stačí, když vím, co udělal se starým Biliárem!“

„A co s ním udělal?“

„To raději ani nechci vědět.“

„Bratři, no tak, bratři,“ uklidňoval je Pozinkl. Přeletěl pohledem jejich ustarané tváře a pomyslel si: Příliš mnoho tučných večeří. Příliš mnoho líných odpolední, ve kterých se čeká, až sloužící přinese čaj. Příliš mnoho času stráveného v dusných místnostech čtením knih, které napsali dávno mrtví lidé. Příliš mnoho studeného brokátu a bláznivých obřadů. Příliš mnoho tuku. Celá Univerzita je právě tak zralá k tomu, aby někdo pozvedl její převrácený systém…

Nebo snad provedl systémový převrat…?

„Tak si říkám, ehm, jestli je celá tahle záležitost opravdu tak vážný problém?“ prohlásil.

Výpek Idilot z řádu Proroků netušeného stínu udeřil pěstí do stolu.

„Proboha, člověče!“ vykřikl. „Na Univerzitu se v noci přižene dítě, porazí dva z našich největších borců, usadí se na židli arcikancléře a ty přemýšlíš o tom, jestli to je, anebo není problém?! Ten kluk to má vrozené! Podle toho, co nám dneska večer ukázal, neexistuje na Ploše mág, který by se mu mohl postavit!“

„A proč bychom se mu vlastně měli stavět na odpor?“ zeptal se Pozinkl střízlivým tónem.