I když doposud Jeserac neříkal nic nového, Alvin ho přesto uctivě poslouchal. Stařec hleděl na Alvina přes propast věků, jeho slova dýchala moudrostí, která se nedala odhadnout, ale byla důsledkem dlouhého kontaktu s lidmi i stroji.

„Řekni mi, Alvine,“ zeptal se Jeserac, „zda sis někdy položil otázku, kde jsi byl předtím, než jsi se narodil, než jsi zjistil, že stojíš před Eristonem a Etanii v sále Tvoření? “

„Domnívám se, že jsem předtím nebyl — že jsem byl matrice v mozku města, čekající na stvoření… něco v tom smyslu.“

Vedle Alvina se nejasně objevilo a zmaterializovalo nízké lůžko. Usedl na něj a očekával další Jeseracova slova.

„Máš samozřejmě pravdu,“ řekl Jeserac. „Ale to je pouze část pravdy… velmi malá část. Dodnes jsi žil mezi svými vrstevníky a oni neznají pravdu. Oni si na ni zanedlouho vzpomenou, ale ty ne. Musíme tě proto připravit, aby ses dovedl podívat faktům do očí.

Lidská rasa, Alvine, žije v tomto městě už více než miliardu let. Byl to nás svět, od doby, kdy upadlo Galaktické Impérium a Nájezdníci se vrátili ke hvězdám. Za zdmi Diasparu není nic kromě pouště, jak hlásají naše legendy.

Víme o našich primitivních předcích málo, kromě toho, že byli bytostmi žijícími velmi krátce a že se uměli, i když se to může zdát divné, reprodukovat bez pomoci jednotek paměti nebo organizátorů hmoty. V nějakém komplikovaném a určitě nekontrolovatelném procesu byly základní matrice každé lidské bytosti přechovávány v mikroskopických strukturách buněk, vznikajících uvnitř organismu. Jestli tě to zajímá, víc informací na toto téma ti mohou dát biologové, ale ta metoda už nemá žádný význam, protože byla v šeru věků zapomenuta.

Lidská bytost jako každý jiný materiální objekt je definována strukturou — svou matricí. Matrice člověka a tím spíše ta její část, která v sobě obsahuje informace o mozku, je nebývalé komplikovaná.