Vím, Alvine, že tě tyto věci zajímají, ale víc ti říct neumím. Způsob přechovávání těchto informací nemá žádný význam. Může to být formou slov napsaných na papíře, změněných magnetických polí nebo matric vytvořených z elektrických nábojů. Lidé využívali všechny tyto metody přechovávání informací a ještě mnoho dalších. Stačí říct, že se už před mnoha lety naučili schopnosti přechovávat sami sebe nebo, abychom byli úplně přesní, uchovávat odtělesněné matrice, z nichž je možné zavolat lidskou bytost zpět do existence.
Tolik už víš. To je způsob, kterým nám naši předkové dali potencionální nesmrtelnost, sami tím unikli problémům a odstranili smrt. Tisíc let v jednom těle — to je dostatečně dlouho pro každého člověka, ke konci této doby má mozek nacpaný vzpomínkami a touží pouze po odpočinku — nebo novém zrození.
Zkrátka, Alvine, připravuji se, abych opustil tento život. Musím projít pamětí nazpátek, zredigovat vzpomínky a smazat ty, které nechci zachovat. Potom vejdu do sálu Tvoření, ale dveřmi, které jsi nikdy neviděl. To staré tělo přestane existovat, přestane existovat vědomí. Z Jeseraca nezůstane nic kromě galaxie elektronů zamrzlých v srdci krystalu.
Usnu, Alvine, a to beze snů. Potom, jednoho dne, možná za sto tisíc let, se probudím v novém těle a potkám ty, kteří budou vybráni za mé opatrovatele. Budou mě opatrovat tak, jak Eriston s Etanu opatrovali tebe, protože zpočátku nebudu vědět nic o Diasparu a nebudu mít žádné vzpomínky na to, kým jsem byl. Tyto vzpomínky se pomalu vrátí ke konci mých dětských let a na jejich základech začnu budovat svůj nový cyklus existence.