V Eristonově hlase se dala vycítit stopa, ale pouze stopa, smutku. Značně víc v něm zněla úleva, jako kdyby Eriston byl spokojen, že stav věcí, který existoval od jisté doby, byl konečně právně legalizován. Alvin se těšil volnosti už dobrých pár let.

„Rozumím,“ odpověděl. „Děkuji vám za starostlivost a ujišťuji, že na vás budu pamatovat ve všech svých vtěleních.“ Byla to formální odpověď, slyšel ji už tolikrát, že pro něj ztratila jakýkoli význam. Avšak kdyby se nad ní člověk pozastavil, tak výraz „ve všech mých vtěleních“ byl divnou formulací. Alvin mlhavě věděl, co to znamená; teď právě nadešel čas, aby se to dozvěděl přesně. V Diasparu existovalo mnoho věcí, kterým nerozuměl a které se musel v nadcházejících stoletích naučit.

Chvíli se mu zdálo, že Etanie chce také něco říct. Zdvihla ruku, lehké šaty se jemně zavlnily, pak ji spustila. Podívala se bezradně na Jeseraca a tehdy poprvé si Alvin uvědomil, že rodiče mají o něj starost. Rychle proběhl pamětí a nehodami posledních týdnů. Ne, nepřihodilo se v poslední době nic, co mohlo vysvětlit sotva zpozorovatelnou nejistotu, tu atmosféru neklidu, která nejasně obklopovala Eristona a Etanii.

Jeserac, zdálo se, přesto ovládal situaci. Tázavě se podíval na Eristona a Etanii, přesvědčil se, že nechtějí nic dodat a začal s řečí, na jejíž proslovení čekal hodně let.

„Alvine,“ začal, „přes dvacet let jsi byl mým žákem a udělal jsem, co bylo v mých silách, abych tě seznámil se zvyky, které panují ve městě, a přivedl tě do tohoto dne. Dával jsi mi hodně otázek a ne na všechny jsem ti dokázal odpovědět. Na mnoho věcí jsi nebyl připraven a některé jsem sám nevěděl. Tvoje nemluvněcí období už skončilo, ale tvé dětství teprve začíná. Je mojí povinností ti pomoci, Alvine, budeš-li to potřebovat. Za dvě stě let, Alvine, budeš vědět víc o tomto městě i o jeho historii. Ale dokonce ani já, který se nacházím na sklonku života, jsem neviděl ani čtvrtinu Diasparu a ani tisícinu jeho bohatství.“