Taková je šablona našich vtělení, Alvine. Všichni jsme tu už byli často, mnohokrát předtím, i když nynější populace se už nikdy nevrátí, protože délka našich období neexistence se mění právem náhody. Nový Jeserac bude mít nové a jiné přátele a zájmy, ale starý Jeserac — tolik z něj, kolik chci uchovat — bude existovat dál. To ještě není všechno. V Diasparu žije a po ulicích chodí pouze jedna setina obyvatel. Obrovská většina dříme v Paměťových bankách a čeká na signál, který je znovu povolá do existence. Tím způsobem zachováváme stálost, zajišťujeme současně změny, těšíme se nesmrtelnosti a nepropadáme stagnaci.

Vím, nad čím teď uvažuješ. Chceš vědět, kdy se ti vrátí vzpomínky na tvá dřívější vtělení tak, jak je už získali tví druzi.

Ty nemáš takové vzpomínky, protože jsi jiný než ostatní. Snažili jsme se ukrývat před tebou tento fakt, jak jen to bylo možné, aby na tvé dětství nepadl žádný stín — i když se mi zdá, že jsi si již částečně pravdu domyslel. Ještě před pěti lety jsme sami nic netušili, teď už nemáme žádné pochybnosti.

Ty, Alvine, představuješ něco, co se v celé době trvání Diasparu podařilo pouze několikrát. Možná, že jsi spočíval uspaný v Paměťových bankách všechny ty věky, možná jsi byl vytvořen v důsledku nějaké náhodné permutace teprve před dvaceti lety. Tvoje objevení mohlo být naplánováno na samém začátku tvůrci města, ale stejně tak dobře může být dílem náhody.

Nevíme to. Víme pouze to, že ty, Alvine, jako jediný z lidské rasy, jsi ještě nikdy nežil. Jsi, po minimálně deseti milionech let, prvním dítětem narozeným na Zemi v doslovném významu toho slova.“

3

Po zmizení Jeseraca i rodičů ležel Alvin dlouhý čas bez pohybu a snažil se nemyslet na nic. Uzavřel pokoj kolem sebe, aby ho nikdo nemohl vytrhnout z transu.