Nespal; spánek byl čímsi, co nikdy nezkusil, protože spánek odpovídá světu dne a noci a tady byl pouze den. Mohl nanejvýš upadnout do stavu nevědomí a i když to doopravdy nepotřeboval, věděl, že si tak lépe uspořádá myšlenky. Nového se moc nedozvěděl. Už dříve si domyslel všechno, co mu Jeserac řekl. Ale něčím jiným jsou domněnky a něco jiného je jistota, kterou teď měl.

Jakým způsobem mu to ovlivní život, pokud vůbec ovlivní? Nevěděl a nejistota byla pro Alvina novým pocitem. Možná, že se nezmění vůbec nic. Jestliže se teď úplně nepřizpůsobí podmínkám panujícím v Diasparu, udělá to v následujícím životě — nebo ještě v dalším…

Alvinův mozek odmítl tuto myšlenku, ještě než se zformulovala. Dia-spar mohlo uspokojit potřeby celého lidstva, ale jeho ne. Nepochyboval, že bylo možné prožít tisíc vtělení a nevyčerpat všechny zázraky města, neokusit všech zkušeností, které mohlo poskytnout. Tyto věci mohl dělat, ale kdyby mu byly nedostupné, nikdy by nebyl spokojený.

Ale v tom případě vyvstal problém, kterému se musel podívat do očí. Co se s tím ještě dalo dělat?

Ta otázka zůstala bez odpovědi a to ho vytrhlo ze zamyšlení. Nedokázal nečinně sedět, smýkán bolavými nejistotami, a ve městě existovalo pouze jedno místo, kde mohl najít klid duše.

Část stěny v místě, v kterém jí prošel na chodbu, zamihotala a přestala existovat. Molekuly mu pohladily tvář lehkým větříkem, kladoucím odpor tělu, které rušilo jejich klid. Bylo mnoho způsobů přesunu z místa na místo, ale on si vybral procházku. Jeho byt se nacházel hned vedle hlavní úrovně města. Krátká pasáž ho zavedla na spirálovou rampu, která vedla na ulici. Nevyužil pohyblivé cesty a šel pěšky stacionárním chodníkem; bylo to dost excentrické, protože od cíle ho dělilo několik mil, ale Alvin měl rád občasné procházky, protože chůze mu zjasňovala myšlení a kromě toho měl před sebou celou věčnost.

Bylo zvykem umělců — a každý občan Diasparu byl někdy umělcem — vystavovat svou současnou produkci podél pohyblivých cest, aby mohli kolemjdoucí díla obdivovat.