To bylo obvykle jen několik dní předtím, než veškeré obyvatelstvo kriticky posoudilo každý pozoruhodný výtvor a vyjádřilo svůj názor na něj. Výsledný verdikt, zaznamenaný automatickým zařízením na získávání vzorků veřejného mínění, které nikdo nikdy nedokázal podvést nebo oklamat — a pokusů bylo dost —, rozhodl o osudu mistrovského kousku. Byl-li dostatek kladných ohlasů, forma byla vložena do paměti města, takže každý, kdo si v budoucnu přál, mohl mít reprodukci naprosto totožnou s originálem.

Méně úspěšné pokusy následoval osud všech podobných děl. Buďto byly roztaveny na původní elementy nebo skončily v domech přátel umělců.

Alvin viděl jen jeden object ďart, který ho zaujal. Byla to kreace plná čistého světla; vzdáleně připomínala rozvíjející se květinu. Pomalu vyrůstala z drobounkého barevného jádra, rozkvétala do komplexu spirál a záhybů, pak náhle ochabla a celý cyklus začal nanovo. Avšak ne stejně, protože ani jedna kreace se nepodobala druhé. Ačkoli Alvin pozoroval celou dvacítku pulzací, pokaždé postřehl jemné a téměř nedefinovatelné změny, i když základní vzorec zůstával stejný.

Věděl, proč se mu líbí tenhle nehmatatelný sochařský výtvor.

Jeho rytmus růstu budil dojem volného prostoru — a dokonce úniku. Z toho důvodu by se pravděpodobně nezamlouval mnoha Alvinovým spoluobčanům. Poznamenal si umělcovo jméno a rozhodl se, že mu při nejbližší příležitosti zavolá.

Všechny cesty, jak pohyblivé, tak i stacionární, končily v parku, který tvořil zelené srdce města. Zde, na ploše tvaru kruhu o průměru tří mil, se nacházela vzpomínka na to, čím kdysi byla Země, než poušť pohltila vše kromě Diasparu. Okraje tohoto velkého kola tvořil široký pás trávy, za ním rostly nízké stromy, ke středu kola byly vyšší a vyšší. Současně terén pozvolna klesal a když se vyšlo na kraj tohoto úzkého lesíka, za paraván stromů, zanikaly všechny stopy existence města.