Nebylo to tím, že by Alvin neměl srdce, cit nebo nebyl rozvážný. Vzbuzovalo to dojem, že v lásce hledá, tak jako ve všem ostatním, něco, co mu Diaspar zajistit nemůže.
Žádné z těch Alvinových podivínství Jeseraca příliš netrápilo. Jedinečnost bylo možné pokládat za určitý způsob vystupování a ve svém důsledku mohla vést k tomu, že by se časem Alvin přizpůsobil všeobecně platnému vzorci chování. Žádný individualista, ať podivín nebo génius, nebyl schopen ovlivnit ohromnou setrvačnost společenství, které zůstalo prakticky nezměněné více než miliardu let. Jeserac nejenom věřil ve stabilitu — nedokázal si jednoduše nic jiného ani představit.
„Problém, který tě trápí, je velmi starý,“ řekl Alvinovi, „ale divil by ses, jak hodně lidí bere svět, jaký je, a nikdy je to nezarazí a ani nad tím nikdy nepřemýšlejí. Je pravda, že kdysi lidská rasa obývala prostor nekonečně větší než Diaspar. Viděl jsi, jak vypadala Země, než se vypařily oceány a přišla poušť. Filmy, které si tak rád pouštíš, jsou nejstarší, jaké máme, jsou jediné, které představují Zemi takovou, jaká byla před příchodem Nájezdníků. Nesoudím, že je vidělo mnoho lidí. Pohled na neohraničené, otevřené prostory je něco, co nedokážeme snést.
A přece Země byla samozřejmě pouze zrnkem písku v porovnání s celým Galaktickým Impériem. To, čemu musely být mezihvězdné propasti podobné, je noční můra, kterou si nemůže normální člověk ani představit. Naši předkové je překonávali na úsvitu dějin, když se vypravili do kosmu, aby vytvořili Impérium. Křižovali vesmírem nejednou, ale nakonec je Nájezdníci přinutili k návratu na Zemi.