Legenda říká — a je to pouze legenda — že lidé s Nájezdníky uzavřeli dohodu. Oni si měli ponechat vesmír, po němž tak toužili, a my jsme se spokojili s naším rodným světem.

Dodrželi jsme podmínky té dohody a zapomněli na marné sny našeho dětství, tak jako i ty na ně zapomeneš, Alvine. Lidé, kteří postavili toto město a vyprojektovali společenství jeho obyvatel, byli pány jak rozumu, tak i hmoty. Umístili do těchto zdí všechno, co by kdykoli mohla lidská rasa potřebovat — a potom se postarali, abychom je už nikdy neopustili.

Ne, fyzické bariéry tu mají nejmenší význam. Možná, že existují cesty, kterými je možné se dostat z města, ale nemyslím, že bys po nich došel daleko, i kdybys je nalezl. A kdyby se ti to přesto povedlo, co z toho? Tvoje tělo nevydrží na poušti nechráněné a nekrmené městem.“

„Jestli existuje cesta ven,“ řekl pomalu Alvin, „tak co mi může zabránit, abych město opustil?“

„To není moudrá otázka,“ odpověděl Jeserac. „Soudím, že už na ni znáš odpověd.“

Jeserac měl pravdu, ale něco přece v úvahu nevzal. Alvin to věděl — nebo spíše si to domyslel. Usuzoval jednoduše z chování svých přátel jak ve skutečném životě tak i ve společně prožívaných snových výletech. Oni nikdy nebudou schopni opustit Diaspar. Jeserac ovšem nevěděl, že tato nemožnost se Alvina netýká. Alvin zase na druhé straně netušil, zda jeho odlišnost od ostatních byla záležitostí náhody nebo součástí starodávného projektu, ale právě tím se mezi jiným projevovala. Byl zvědavý, kolik důkazů této odlišnosti v sobě ještě odhalí.

V Diasparu nikdo nikdy nespěchal a to bylo pravidlo, které dokonce i Alvin zřídka porušoval. Přemýšlel o problému několik týdnů. Trávil hodně času hledáním nejranějších zmínek o počátcích města.