Velmi málo bylo těch historických zpráv. Všeobecně se předpokládalo, i když nikdo nevěděl proč, že někde mezi příjezdem Nájezdníků a vybudováním Diasparu byly zničeny všechny vzpomínky na primitivní doby. Vymazání bylo tak dokonalé, že se dalo těžko uvěřit, že se tak stalo náhodou. Lidé, kromě několika kronik, které mohly být stejně dobře legendou, zničili svoji minulost. Před Diasparem jednoduše existovala Staletí Úsvitu. V tom skladišti historie byli promícháni lidé, kteří zkrotili oheň, a lidé, kteří objevili atomovou energii — první lidé, kteří vysekali člun z kmene stromu s prvními lidmi, kteří vyletěli ke hvězdám. Na druhé straně času si všichni byli současníky.
Alvin hodlal provést svůj experiment sám, i když v Diasparu nebylo snadné být sám. Sotva opustil obydlí, potkal Alystru, která se ani nesnažila předstírat, že její přítomnost zde je náhodná.
Alvina nikdy nenapadlo, že Alystra je krásná, protože nikdy neviděl lidskou ošklivost. Když je krása univerzální, ztrácí moc nad srdcem a pouze její nedostatek může vyvolat emocionální efekt.
Na okamžik byl Alvin rozmrzelý tím setkáním, připomínalo mu vášně, které ho už nedojímaly. Byl ještě příliš mladý a soběstačný, než aby cítil potřebu trvalého vztahu, a kdyby přišel čas, bylo by asi pro něj těžké ho vytvořit. Bariéra jeho jedinečnosti se i v těch nejintimnějších okamžicích postavila mezi něj a milenky. Přes své plně rozvinuté tělo byl ještě dítětem a zůstane jím ještě celá desetiletí, zatímco jeho družky si jedna po druhé vybaví vzpomínky z minulých životů a nechají ho daleko za sebou. Zažil to už předtím, a proto se obával komukoli se bezvýhradně odevzdat. I Alystra, která se nyní zdá tak naivní a prostá, se brzy stane komplexem pamětí a talentů daleko za hranicemi jeho představ.