To setkání ho iritovalo, ale zlost ho rychle přešla.

Nebyl důvod, aby s ním Alystra nešla, bude-li sama chtít. Nebyl samolibý a nechtěl získat novou zkušenost ze svého pokusu pouze pro sebe a kromě toho mu mohla její přítomnost hodně pomoci.

Pokud je z namačkaného centra města vezla expresní cesta, neměla Alystra žádné otázky, což bylo u ní neobvyklé.

Cestovali, stojíce uprostřed pohyblivé cesty, na nejrychlejším pásu a ani se nenamáhali, aby se mrkli pod nohy na její zázračný povrch. Inženýr z historického světa by se rychle zbláznil, až by se snažil pochopit, jakým způsobem může nepopiratelně jednolitá stuha cesty být nehybná při obou krajích a současně se pohybovat plynule narůstající rychlostí směrem ke středu. Ale pro Alvina a Alystru existovaly materiály, které najedno straně měly vlastnosti pevných látek a na druhé kapalin, takže se jim to zdálo přirozené.

Budovy kolem nich byly stále vyšší a vyšší, jako kdyby město posilovalo opevnění oddělující ho od vnějšího světa. Jak by to bylo divné, kdyby stěny zprůhledněly a oni se mohli podívat dovnitř. Žili tam lidé, které už zná, které ještě pozná a které nikdy nepozná — i když těch posledních bude moc málo, protože během celého života pozná téměř všechny obyvatele Diasparu. Většina z nich teď sedí ve svých pokojích, ale není sama. Stačí jim pouze zformulovat vhodné přání a ocitnou se, i když ne fyzicky, v přítomnosti libovolné osoby, kterou si vyberou. Netrápila je nuda, protože měli přístup ke všemu, co se dělo ve sféře fantazie nebo skutečnosti od počátků existence města. Pro lidi, jejichž myšlení bylo na tento způsob naprogramováno, to byla celkem snesitelná existence. Že je to existence vlastně velmi mělká, nechápal ještě dokonce ani Alvin.