Přestože Ságy spolehlivě uspokojovaly jeho společníky, Alvinovi po nich zůstával pocit neurčitého duševního hladu. Neuspokojoval ho kaleidoskop barev, scénářů a témat, nic ho na nich nepovzbuzovalo, stále v nich cosi chybělo.

Ságy — uvažoval — nikam ve skutečnosti nepřenáší. Vždy jsou vytvořeny jemnými tahy na jediném úzkém horizontu. Nejsou v nich velké perspektivy, žádná z rozlehlých, krajin, za jakými teskní jeho duše. A především, nikdy v nich není stín nekonečnosti, kde by skutečně měly místo bohatýrské výkony starodávného člověka, osvíceného prázdnotou mezi hvězdami a planetami. Umělci, kteří sestavovali Ságy, byli nakaženi stejnou fobií, která byla údělem všech obyvatel Diasparu. Dokonce i jejich náhražková dobrodružství se musela odehrávat za zavřenými dveřmi, v podzemních jeskyních nebo v hezkých malých údolích, obklopených ze všech stran vysokými horami, které ho spolehlivě oddělily od zbytku světa.

Existovalo pouze jedno vysvětlení tohoto stavu věcí. Dávno, možná dříve, než byl položen základní kámen Diasparu, se stalo něco, co nejenom zničilo zvědavost a ambice Člověka, ale také ho vyhnalo z kosmu. Donutilo ho to k návratu domů, aby se tu v hrůze choulil a hledal ochranu v malém, zavřeném světě posledního existujícího města na Zemi. Člověk se zřekl Vesmíru a vrátil se do umělého lůna Diasparu. Volná, nespoutaná touha, která ho kdysi divoce hnala ke hranicím Galaxie i k mlhavým ostrovům mimo ni, zmizela. Po nepočítané eony žádná kosmická loď nevletěla do sluneční soustavy. Kdesi tam, mezi hvězdami, mohli potomci člověka dál budovat Impérium a ničit slunce — Země o tom ani nevěděla, ani ji to nezajímalo.