Prostor obklopující Alvina mohl mít v průměru stejně dobře deset stop jako deset mil. Ani to nebylo možné zjistit zrakem. Bylo těžké odolat, člověk měl chuť pohybovat se s předpaženýma rukama, aby odkryl fyzické hranice tohoto neobvyklého pokoje.

Právě takové pokoje byly „domem“ většiny představitelů lidské rasy po větší část života. Alvinovi stačilo pouze zformulovat odpovídající myšlenku a stěny se stanou okny vedoucími na tu část města, kterou by chtěl vidět. Další přání a stroje, které nikdy neviděl, zaplní pokoj všemi věcmi, které v dané chvíli potřebuje. Fakt, zda jsou „skutečné“ nebo ne, zajímal v průběhu poslední miliardy let pouze několik lidí. Bezpochyby byly neméně skutečné než celý materiální svět, ale když je nepotřeboval, bylo možné vrátit je přízračnému světu městských Paměťových bank. Jako vše v Diasparu se nikdy neopotřebují a nezmění se; nikdy, dokud se promyšleným aktem vůle nezruší jejich uchování v matrici.

Alvin už částečně zrekonstruoval svůj pokoj, když se mu v uších rozezněl dotěrný zvuk zvonku. Jako odpověď zformuloval v mysli signál a stěna, na které před chvílí tvořil, se rozplynula podruhé. Jak předpokládal, stáli tam jeho rodiče a o krok za nimi Jeserac. Přítomnost učitele svědčila o tom, že to není obvyklé rodinné setkání.

Iluze jejich přítomnosti byla dokonalá a nic se na tom nezměnilo, když Eriston promluvil. Ve skutečnosti, což si Alvin plně uvědomoval, byli Eriston, Etanie a Jeserac vzdáleni celé míle, protože budovatelé města přemohli prostor stejně jako si podrobili čas. Alvin dokonce ani nevěděl určitě, kde uprostřed Diasparu rodiče bydlí, poněvadž se po jeho odchodu odstěhovali.

„Alvine,“ začal Eriston. „Uplynulo už dvacet let od chvíle, kdy jsme tě s matkou potkali poprvé. Víš, co to znamená. Naše péče o tebe už skončila a můžeš si teď dělat, co chceš.“