Teď je v protisměru potkávaly vozy, které nikam nespěchaly, protože už se svého páchnoucího nákladu zbavily. Od jedné z luceren vpředu se najednou odlepila jakási postava a vstoupila jim do cesty. Andrej už sahal pod sedadlo pro těžký francouzák, ale ukázalo se, že je zastavuje policista. Po žádal je, aby ho vzali do Zelné ulice. Ani Donald, ani Andrej nevěděli, kde to je, a tak policista — takový udělaný, rozšklebený strejda, kterému světlé štětinaté vlasy lezly zpod služební čepice na všechny strany — prohlásil, že jim ukáže, kde mají zastavit.

Vylezl si na stupátko k Andrejovi a držel se kapoty. Celou cestu ohrnoval nos, jako by mu kdovíco na obsahu korby vadilo. Sám totiž páchl potem na sto honů a Andrej si vzpomněl, že v téhle čtvrti se musel odpojit vodovod.

Jeli mlčky dál, po chvíli si policista začal pohvizdovat a pak jim zčistajasna začal vyprávět, jak na rohu Zelné a Druhé Levé někomu rozkřápli hlavu a pak mu, chudinkovi, vyrvali zlaté zuby.

„Špatně vykonáváte své povinnosti,“ pronesl zlostně Andrej.

Vždycky ho rozčililo, když něco takového slyšel. A tenhle policista navíc mluvil tónem, kterým jasně dával najevo, jak je mu to všechno jedno.

Nějaká vražda mu může být ukradená, nějaká oběť a nějaký vrah taky.

Policista k němu udiveně obrátil svůj široký obličej a zeptal se: „Ty mě snad chceš učit, jak se mají plnit povinnosti?“

„Když na to přijde, tak jo.“

Policista se zle zamračil, hvízdl a řekl: „Takovejch by se našlo! Lopatou se dají nabírat. Vozí odpadky a chtějí poučovat.“