„Já nepoučuju,“ spustil Andrej, ale policista mu skočil do řeči: „Koukej, jen co se vrátím na stanici, zavolám do vaší garáže a oznámím, že ti nesvítí pravej reflektor. To je přece hrůza! On mu nesvítí reflektor a bude chtít poučovat policii! Cucák jeden!“

Donald se najednou zajíkavě rozesmál. Policista si odfrkl jako kůň a pak docela mírumilovně poznamenal: „Jsem sám na spoustu ulic, chápeš to? A teď nám zakázali nosit zbraň.

Tak co po nás chceš? Za chvilku tě zamordujou ve tvým vlastním kvartýru, ani nemusíš lízt někam do tmy.“

„A vy na to mlčíte?“ užasl Andrej. „Proč neprotestujete, proč nežádáte, aby…“

„Jo — tak my máme protestovat?“ podivil se policista. „Nebo něco žádat…?

Člověče, ty jsi tu nováček nebo co? Hele, šéfe,“ obrátil se k Donaldovi, „přibrzdi! Jsem na místě.“

Seskočil ze stupátka a bez ohlédnutí si to kolébavým krokem zamířil do temnoty mezi dva polorozpadlé domy. Někde v dálce tam poblikávala osamocená lucerna a pod ní postávalo pár lidí.

„Zbláznili se nebo co?“ rozčilil se Andrej, když se auto znovu rozjelo.

„Jak je to možný? Ve městě je to samej chuligán — a policajti nesměj cho dit ozbrojený? To přece nejde. Kensi má na opasku pouzdro — tak co v něm nosí? Cigarety?“

„Svačinu,“ opravil ho Donald.

„Vůbec ničemu nerozumím.“

„Byla o tom taková informace: V souvislosti s množícími se případy přepadení policistů kriminálními živly, které se tímto způsobem zmocňují zbraně, je vydáno nařízení… A tak dále…“

Andrej se nad tím chtěl zamyslet, ale musel se v tu chvíli ze všech sil vzepřít nohama, aby se udržel na sedadle. Kamenitá cesta končila… „Tak já si myslím,“ řekl konečně po chvíli, „že to je strašná hloupost. A vy?“

„No — já si to myslím taky,“ prohodil Donald a jednou rukou si neobratně zapaloval.

„Že to říkáte tak klidně…“

„Mě už rozčilování přešlo. A jen tak mimochodem — to s tou informací o odebrání zbraní policistům — to už je dávná záležitost. To jste tu snad ještě ani nebyl.“