„Jak… si vás nemám všímat?“ ozval se Andrej, teď už opravdu roztrpčeně.

„Jak si nemám všímat, že se s vámi něco děje? Vždyť jsme tu všichni… spolu… Přátelé… Samozřejmě že přátelství je silný slovo, někdy až moc silný, ale tak řekněme, že jsme si prostě blízcí! A kdybyste například řekl, že máte nějakej problém… Každej by se vám přece snažil nějak pomoct.

Já jsem přesvědčenej, že kdybych něco potřeboval já, že byste mi pomohl! Ještě řekněte, že ne!“

Donald pustil pravačkou rychlostní páku a zlehka poklepal Andreje po rameni. Bylo v tom něco uklidňujícího a Andrej zmlkl. Najednou mu zase bylo dobře. Všechno se srovnalo, všechno bylo v pořádku, i Donald byl v pořádku… Prostě na něj asi padl splín. Proč by to nemohl být splín? Nebo že by uražená ješitnost? Přece jenom: profesor sociologie — a popelnice plné smradlavých odpadků… A předtím nakládal zboží v nějakém skladu… Samozřejmě že mu to je nepříjemné a třeba ho to i uráží — tím spíš že o tomhle s nikým nemůže mluvit. Přišel sem přece dobrovolně, tak jaképak teď nářky! Ono se to ale snadno řekne: Pracuj pořádně tam, kam tě postaví…! Tak dost! okřikl se v duchu. Radši o tom nepřemýšlet… Však on se z toho Donald už nějak dostane.

A náklaďáček už si to poskakoval po kluzké dlažbě, domy, které míjel, byly nižší a sešlejší než ty v centru Města, pouliční lucerny měly čím dál tím větší rozestupy a svítily čím dál tím mizerněji. Někde v dálce se jejich řady sbíhaly v rozplizlé, nejasné skvrně. Nikde nebylo ani živáčka, dokonce ani žádný domovník se na chodníku neukázal. Jenom na rohu Sedmnácté, přeď starou nízkou hospodou, které se všeobecně říkalo „Štěničárna“, stál nějaký povoz s koněm, který vypadal dost utahaně. Ve voze kdosi, celý zachumlaný do plachty, spal. Byly čtyři hodiny v noci, doba, kdy většina lidí tvrdě spí. Ani jedno okno nikde nesvítilo.

Vlevo vpředu vyjel z vrat domu náklaďák. Donald na něj zablikal a proletěl kolem. Náklaďák — taky s odpadky jako oni — nabral směr za nimi a pokusil se je předjet, jenže na Donalda byl krátký. Za chvíli už ve zpětném zrcátku viděli jen jeho beznadějně se vzdalující světla. Pak se jim povedlo předjet další vůz s odpadky, ale to už byli ve čtvrti, která před časem vyhořela, a vřítili se na kamenitou cestu. Tam Donald přece jen musel snížit rychlost, jinak by se jim snad auto rozpadlo.