Andrej si prohrábl vlasy a zamračil se. Kdopak ví — třeba to mělo nějakou logiku! Koneckonců — když je policajt sám, tak to opravdu může být pro pár lumpů lákavá příležitost. A když se velitelství rozhodlo zakázat nosit zbraně, muselo to platit pro každého. Nejde o hloupé zdůvodnění, které k tomu dali, ale o to, že ve městě je málo policistů, a taky se málokdy udělá nějaká akce. Chtělo by to nějaký pořádný zátah, aby se naráz se všemi lumpy zametlo! A přizvat k tomu i civilisty, ať pomůžou, říkal si Andrej. Já například bych pomohl a Donald určitě taky… Měl bych o tom napsat primátorovi.

A najednou ho něco napadlo: „Poslouchejte, Done, vy jste přece sociolog. Já tedy sociologii za velkou vědu nepovažuju a za metodu už vůbec ne…, to jsem vám už řekl, ale vy jste člověk vzdělaný, hodně toho znáte, rozhodně víc než já. Tak mi to vysvětlete: Jak je to možný, že tady u nás jsou lumpové? Jak se sem dostali?

Vrahové, lupiči, zloději… Copak Kurátorům nebylo jasný, koho to sem berou?“

„Určitě bylo,“ řekl lhostejně Donald, který právě obratně projížděl nebezpečně vyhlížejícím výmolem plným černé vody.

„Tak proč to dělali?“

„Člověk se jako zloděj nenarodí. Zlodějem se člověk stává. A potom… Víme přece, že nikdo přesně neví, co Experiment vyžaduje a co ne. Experiment je Experiment….“ Donald se odmlčel a potom dodal: „Fotbal je fotbal, míč je kulatej, vyhrává ten lepší…“ V těchto místech už nebyly vůbec žádné lucerny. Obytné čtvrti Města zůstaly někde vzadu, po stranách polní cesty se tyčily jen zbytky rozvalin jakýchsi podivných kolonád, základy starých domů se střídaly se zhroucenými zdmi, z nichž čněly trámy a černaly se díry místo oken. Bodláky, kopřivy a spousta plevele překrývala hnijící prkna a haldy zčernalých cihel.

Pak se před nimi zase cosi matně rozzářilo. Donald trhl volantem vpravo, vyhnul se protijedoucímu náklaďáku a pak mu pneumatiky zabruslily v rozbahněných vyjetých kolejích. Potom konečně zastavil těsně za koncovými světly auta, které stálo jako poslední v dlouhé frontě. Vypnul motor a podíval se na hodinky. Andrej se taky podíval. Bylo půl páté… „Tak hodinku si počkáme,“ poznamenal Andrej. „Koukneme se, kdo je před námi?“