Zezadu právě dojížděl a zastavoval další náklaďák.

„Jděte sám,“ odpověděl Donald. Pohodlně se opřel vzadu o sedadlo a stáhl si klobouk až do poloviny obličeje.

Andrej si tedy taky udělal pohodlí a zapálil si. Vyhřezlé péro se mu přitom podařilo zatlačit pod potah sedadla.

Vpředu se pilně vykládalo. Bouchala víka popelnic a kdosi hlasitě vykřikoval: „… osm!.. deset…!“ Na sloupu se pod velkým plechovým talířem pohupovala silná žárovka. Potom se najednou ozvalo několik vzteklých výkřiků: „Kampak? Kam lezeš? Mazej zpátky! Chceš do držky?“ Napravo i nalevo bylo vidět jen kompaktní hory odpadků, noční vánek roznášel úžasný puch.

Přímo vedle Andreje se najednou ozval známý hlas: „Ahoj, hovnovozi! Jakpak šlape velký Experiment?“

Byl to Icik Kacman v celé své kráse: rozježený, tlustý, neupravený a jako vždycky odporně nabitý energií. „Už jste to slyšeli? Je to vyřešený! Už existuje projekt konečný likvidace kriminality: Zruší se policie. Místo policajtů se budou v noci ven posílat blázni. Chuligáni a lupiči mají po parádě — ve Městě budou za tmy chodit jen blázni.“

„To není moc vtipný,“ zavrčel Andrej.

„Není?“ Icik stál teď na stupátku a strkal hlavu do kabiny. „Naopak! To je náhodou moc vtipný. Žádný náklady… Rozmístění bláznů ve čtvrtích budou mít na starosti domovníci.“

„Za což se jim dostane odměny v podobě jednoho litru vodky,“ přidal se konečně Andrej a Icik se nadšeně rozhihňal. Vyluzoval přitom velice podivné zvuky, prskal na všechny strany a nadšeně si mnul ruce.

Donald najednou tiše zaklel, otevřel si dvířka, vyskočil ven a zmizel někde ve tmě. Icik se okamžitě přestal hihňat a starostlivě se zeptal: „Co je to s ním?“ „Nevím,“ zamračil se Andrej. „Asi se mu z tebe udělalo špatně… Ale fakt je, že už je několik dnů divnej.“