„Vážně?“ Icik vytáhl hlavu nad kabinu a zadíval se směrem, kam Donald odešel. „To je škoda. Je to fajn chlap. Jenže takovej… neadaptabilní.“
„A kdo je podle tebe adaptabilní?“
„Já. Ale ty taky… I Wang… Donalda to vždycky štvalo: Proč se musí stát fronta, když se sem přivážejí odpadky? A proč tu někdo ksakru musí ty popelnice počítat? K čemu to je dobrý?“
„Ale vždyť má pravdu,“ podotkl Andrej. „Je to pitomost, co jinýho…“
„No jo, ale ty se kvůli tomu nevzrušuješ,“ namítl Icik. „Ty moc dobře víš, že ten, kdo tam vpředu počítá popelnice, si tuhle práci nevymyslel.
Dostal to za úkol — a tak počítá. A protože mu to rychleji nejde, musí se tu udělat fronta, to je logická věc. A fronta je zkrátka fronta…“ V Icikovi to zase vesele zabublalo, když vyprskl smíchy. Pak ale dodal: „Jasně… kdyby tomu velel Donald, dal by tu udělat pořádnou cestu s rampama na vyklápění odpadků a toho chlapa, co počítá popelnice, by poslal k policajtům, aby s nima chytal bandity. Anebo by z něj možná udělal farmáře.“
„Takže — co tím chceš říct?“ přerušil ho netrpělivě Andrej.
„Takže jen to, že Donald ničemu nevelí.“
„A proč to neudělají ti, co tomu velí?“
„Proč by to dělali?“ vykřikl vesele Icik. „Uvažuj, člověče! Odvážejí se odpadky? Odvážejí! Kontroluje se to? Kontroluje! Systematicky? Systematicky!
Na konci měsíce se může podat hlášení: Z Města bylo odvezeno o tolik a tolik popelnic svinčíku víc než v měsíci předchozím. Ministr je spokojenej, primátor taky, všichni jsou spokojený… a že Donald není? Nikdo ho sem nehnal násilím. Je tu dobrovolně.“
Z výfuku auta před nimi se vyvalil šedivý čmoud a náklaďák se posunul o dobrých patnáct metrů. Andrej rychle přelezl za volant a vyklonil se z okýnka. Donalda však nikde neviděl, a tak bázlivě otočil klíčkem zapalování a jakžtakž se zase dostal do závěsu za náklaďák před nimi. Třikrát mu během popojíždění zhasl motor. Icik kráčel vedle něj a pokaždé, když sebou auto škublo, polekaně uskočil stranou. Potom začal vykládat něco o bibli, ale Andrej ho skoro neslyšel. Samým rozčilením se úplně zpotil.