Pod lucernou jako dřív třískala víka popelnic a někdo tam nadával. Na střechu kabiny něco dopadlo a odrazilo se, ale Andrej tomu nevěnoval pozornost.

Zezadu k nim právě přišel se svým parťákem Oskar Heidermann a sháněl se po cigaretě. Jeho parťák byl Silva, černoch z Haiti. Teď — ve tmě — ho skoro nebylo vidět, blýskaly se jen jeho bílé zuby.

Icik se s nimi hned dal do debaty, přičemž Silvovi říkal „tontonmakute“ a Oskara se vyptával na cestovatele Thora Heyerdahla. Silva se pitvořil, dělal, že střílí ze samopalu a Icik se chytal za břicho, jako že ho Silva trefil… Andrej tomu nerozuměl a Oskar asi taky ne. Ten si ještě navíc pletl Haiti s Tahiti… Na střeše kabiny znova něco zabubnovalo a najednou přiletěla velká hrouda všelijakého svinstva, rozprskla se o kapotu a ohodila všechny kolem.

„Chlapi!“ zařval Oskar do tmy, „nechte toho!“

Vpředu se taky někdo rozkřičel a ze všech stran bylo slyšet klení a nadávání.

Zřejmě se něco dělo… Icik najednou hekl, znovu se chytil za břicho a celý se zkroutil. Teď už to ale nebylo z legrace. Andrej otevřel dvířka kabiny. Chtěl vystoupit, ale na hlavě mu přistála plechovka od konzervy. Nebolelo to, ale k naštvání to stačilo. Silva se skrčil a někam ve tmě zmizel. Andrej si kryl hlavu, ale snažil se rozhlédnout.

Nic neviděl. Jen to, že zpoza hory odpadků vylétají rezaté plechovky, shnilé dříví, kosti a dokonce i kusy cihel. Pak se někde začalo sypat sklo… Frontou náklaďáků otřásl vzteklý řev: „Kterej blbec…?“ Skoro to vypadalo, že ten rozhořčený protest musí někdo dirigovat.