Začalo se to tam hemžit stříbřitými nestvůrami. V odlesku reflektorů se třpytily tisíce červených očí, blýskaly se snad miliony vyceněných tesáků a míhaly se dlouhé, chlupaté paže. Ze zvířeného prachu se sypal na řadu náklaďáků déšť kamení, láhví a všelijakého svinstva.

Andrejovi selhaly nervy. Vletěl do kabiny, zalezl do kouta a jediné, co si uvědomoval, bylo, že pevně svírá svůj francouzák. Jinak nevěděl nic.

Pak s hrůzou uviděl, že se za ním do kabiny sune něco temného, co zakrývá celá dvířka. Rozkřičel se, až se zajíkal, vlastní hlas přitom nepoznával.

Ruce s francouzákem natáhl před sebe a snažil se toho hnusného vetřelce vystrčit ven. Teprve po chvíli si uvědomil, že nějaký známý hlas zoufale volá: „Ty idiote, to jsem přece já!“

Byl to Icik… Andrej se konečně vzpamatoval. Icik se usadil vedle něj, zabouchl dvířka a naprosto klidně pronesl: „Víš, co to je? Opice. Potvory jedny.“

Andrej se na něj díval nechápavě. Pak konečně porozuměl, co mu Icik říká, ale nevěřil tomu.

„Kdes to vzal?“ Opatrně vyhlédl okýnkem, pak pootevřel dvířka a napůl se vysunul na stupátko.

Ano! Byly to opice… Neobyčejně velké a chlupaté a neobyčejně odporné už na první pohled, ale prostě ne ďáblové, ani nadpřirozené stvůry. Pouhopouhé opice… Andreje až polilo horko, jak se zastyděl, ale současně pocítil úžasnou úlevu: jenom opice! Jenže v tu chvíli dostal ránu přímo do ucha, až mu hlava poskočila… „Všichni nastoupit do aut!“ zaznělo ostře jako povel. „Neblázněte! Jsou to paviáni. To se dá zvládnout. Nastartovat — a všichni zpátečku!“