Ten ale jen zavrtěl hlavou. Andreje napadlo, že by mu měl nějak zvednout náladu. Hodil ohořelou zápalku do popelnice a spustil: „Byli jednou v jednom městě dva vybírači žump. Táta a syn… Kanalizaci v tom městě neměli, takže pořád bylo co dělat. Ti dva si během let vytvořili svůj pracovní postup: táta jako zkušenější byl vždycky dole a syn mu shora spouštěl uvázanej kýbl. Jednou se stalo, že synovi kýbl vyklouznul z rukou a všechno se vylilo tátovi na hlavu. Ten se otřel, naštvaně se podíval nahoru a povídá: Jsi strašný nemehlo. Neschopnej trouba. Jestli to takhle s tebou pude dál, celej život budeš furt jen nahoře.“

Andrej čekal, že se Donald aspoň usměje — měl přece rád legraci a nikdy se netvářil otráveně! Vždycky se zdálo, že si z ničeho nedělá těžkou hlavu… Teď si ale jen odkašlal a tiše řekl: „Všechny žumpy stejně jeden člověk nemůže vybrat.“

A Wang, který pečlivě zametal kolem popelnice, reagoval na Andrejův vtip úplně divně: „Kolik ho u vás počítají?“

„Co jako…?“ zeptal se nechápavě Andrej.

„Lejno přece… Je drahý?“

Andrej se nejistě zasmál: „No… jak bych ti to řek… Záleží na tom, čí je.“

„Vy to odlišujete?“ zeptal se udiveně Wang. „U nás je to jedno… A který je teda nejdražší?“

„Profesorský,“ vyhrkl okamžitě Andrej, který už se teď nedokázal udržet a rozjel své oblíbené téma.

„No jo,“ namítl Wang a vyklopil plnou lopatu do popelnice, „u nás na venkově nikdy žádnej profesor nebyl, takže jsme měli jenom jednu cenu: pět juanů za kýbl. Aspoň v Sečuanu to tak bylo… Ale například v Ťiangsi chtěli sedm nebo i osm juanů.“ Andrejovi konečně došlo, že Wang to myslí vážně. Už už se chtěl zeptat, jestli je pravda, že každý Číňan, který k někomu přijde na návštěvu, musí povinně na zahrádce pana domácího vykonat svou potřebu, ale pak mu to přišlo hloupé a raději držel jazyk za zuby.