„Jak je to tam u nás teď, to nevím,“ pokračoval zatím Wang. „Poslední dobou jsem stejně nežil na venkově, mohlo se to změnit. Ale proč jsou u vás ty profesorský lejna dražší?“

„Já si jen dělal legraci,“ zabrumlal Andrej a omluvně se na Wanga usmál. „U nás se s tím nekšeftuje.“

„Ale kšeftuje,“ prohodil Donald. „Jenže vy o tom nemáte ani tuchu.“

„Hlavně že vy o tom máte tuchu,“ odsekl Andrej.

Ještě tak před měsícem by se s Donaldem začal zuřivě hádat. Strašně ho dopalovalo, že tenhleten Američan jak může, tak vykládá o Rusku takové nehorázné věci, o kterých on, Andrej, nemá ani ponětí. Byl přesvědčený, že si z něj Donald dělá blázny a občas jen tak pro zábavu opakuje věty známého tiskového magnáta Hearsta. „Jděte do háje s tou svou hearstovštinou,“ říkával mu Andrej, ale pak se tu objevil ten cucák Icik Kacman… To už na Andreje byli dva — a tak se tedy přestal hádat, jen vždycky nějak odsekl. Čert ví, kde to všechno sebrali, říkal si — asi to bude tím rozdílem v letech, kdy sem každý z nich přišel. Andrej v jednapadesátém, oni později… „Vy jste šťastnej člověk,“ prohodil najednou Donald, vstal a šel srovnat popelnice vpředu u kabiny.

Andrej pokrčil rameny. Chtěl se nějak zbavit nepříjemného pocitu, který v něm ještě dozníval… Natáhl znovu rukavice a rozhodl se pomoci Wangovi.

Shraboval páchnoucí odpadky a říkal si, že to je všechno těžká věc.

Vždyť nejdřív ani nepochopil, o čem Wang mluví! Řeklo by se: obyčejný hovno… Jenže — co ty, kamaráde, víš například o integrálech? Nebo o Hubblově konstantě? Každej holt známe něco jinýho… Wang zrovna cpal do popelnice poslední rozházené odpadky, když se ve vratech objevila švihácká postavička. Policista Kensi Ubukata tam komusi sděloval, že „je to, prosím, tady“, a pak ležérně zvedl prsty k brigadýrce: „Zdravíčko, asanátoři!“