„Mlčte!“ okřikl ho Fritz. „A vás,“ obrátil se znovu k farmáři, „vás žádám, abyste mě následoval. Aby se předešlo zbytečnému krveprolití.“

Změřili se očima. Bylo jasné, že fousatý farmář nějakým šestým smyslem pochopil, s kým má tu čest. Jedovatě se zašklebil a odporně vysokým hláskem zapištěl: „Hitler kaput!“ A bylo vidět, že z nějakého krveprolití nemá nahnáno.

Ani ze zbytečného, ani z jiného… Do Fritze jako když uhodí blesk… Škubl sebou, jeho bledý obličej úplně zrudl, na lícních svalech mu prudkým sevřením až naskočily boule. Andrejovi se zdálo, že teď se na farmáře vrhne. Už už se chystal mezi ně vstoupit…. Fritz se ale ovládl, krev z obličeje pomalu začala mizet a on jen suše řekl: „To s tím nemá nic společného. Prosím — pojďte se mnou!“

„Dejte už mu pokoj, Geigere,“ zavolal na něj bas. „Vždyť je to jasně farmář. A jakej to má smysl — otravovat farmáře?“

Všichni kolem se k němu přidali. Jasně, je to farmář, odjede a kulomet si odveze s sebou. Tady nejde o žádného gangstera — tak co?

„Máme vyhnat opice a zatím si tu hrajeme na policajty,“ ozval se zase ten rozšafný.

Napětí najednou povolilo. Všichni si zase vzpomněli na opice — a ty se zatím pochopitelně všude rozlezly a dělaly si, co chtěly. Bylo už taky jasné, že místní obyvatelé přestali očekávat od Fritzova oddílu záchranu — a rozhodli se, že se s tím vším nějak vypořádají sami. Ženy vyšly na nákup a se zarputilým výrazem si s sebou nesly košťata a násady od smetáků, aby od sebe mohly odehnat ty nejdrzejší opice. Z výloh obchodů mizely rolety a majitel stánku s potravinami jen nešťastně obcházel kolem, bědoval a neustále něco přepočítával. Na stanici autobusu se udělala fronta, a pak dokonce ten autobus i přijel. Hlasitě troubil, čímž sice porušoval dopravní předpisy Města, ale zato úspěšně hnal z cesty drzé paviány.

„Vidíte, pánové?“ prohodil někdo v davu. „Budeme si na to asi muset zvyknout. Tak co, veliteli? Dáte rozchod?“