Temná očka nad drobným nosíkem skoro mizela pod těžkými víčky. Andrejem najednou ostře projel radostný pocit: Tak různí lidé z různých zemí a dokonce i různých dob se tady sešli a všichni se na svých místech společně snaží o dobrou věc!

„Teď už je to starý pán,“ končil Kensi. „A tvrdí, že nejkrásnější ženy, jaké kdy poznal, jsou Rusky. Emigrantky v Charbinu.“

Pak se odmlčel, hodil na zem nedopalek a pečlivě ho rozdrtil podrážkou své nablýskané boty.

„Tohle ale není Ruska,“ podotkl Andrej. „Jmenuje se Selma. Selma Nagelová…“

„Správně. Je to Švédka,“ řekl Kensi. „To je ale jedno. Vyprávěl jsem to prostě jen tak. Asociace…, víš?“

„No dobře, tak jedem,“ poznamenal Donald a vylezl si do kabiny.

„Poslouchej, Kensi,“ zeptal se Andrej, když už sahal po dvířkách, „co jsi dělal dřív?“

„Kontrolora ve slévárně. A předtím jsem byl ministr komunálního hospodářství.“

„Já nemyslím tady… Ještě tam…“

„Jo — tam? No… to jsem byl redaktor. V nakladatelství.“

Donald nastartoval a stařičký náklaďák se rozklepal, zarachotil a zabafal v šedivých kotoučích hustého kouře. „Nejde vám pravý reflektor!“ vykřikl Kensi.

„Už dávno ne,“ podotkl Andrej.

„Tak si to dejte do pořádku! Ještě jednou to uvidím — a máte pokutu!“

„To vás, pane, někdo na nás poštval?“ popíchl ho Andrej.

„Cože? Já tě neslyším!“

„Povídám — abys chytal lupiče, a ne šoféry,“ zařval ze všech sil Andrej, aby překřičel skřípění a rachot. „To tě zajímá… náš reflektor! Kdypak už vás zlikvidujou…, vy příživníci…?“

„Brzo,“ odpověděl Kensi. „Teď už to bude brzo — určitě dřív než za sto let.“

Andrej mu pohrozil zaťatou pěstí, pak mávl na Wanga a praštil sebou na sedadlo vedle Donalda. Náklaďák sebou škubl a vyrazil. V podloubí škrtl korbou o zeď, vyjel na Hlavní ulici a prudce zahnul doprava.