Andrej si poposedl, aby ho nepíchalo vyhřezlé péro sedadla. Pak úkosem pohlédl na Donalda. Ten seděl — vypjatý jako strunka — levačku měl na volantu, pravou rukou svíral rychlostní páku, širokánský klobouk vražený do čela, bradu bojovně vysunutou vpřeď. Jel na plný plyn. Vždycky tak jezdil a nikdy ho ani nenapadlo přibrzdit před děrami v asfaltu. Popelnice pak vždycky se strašným rámusem nadskočily, zrezivělá kapota se rozklepala a Andrej, třebaže se snažil vzepřít nohama, vyletěl nad sedadlo a pak zase dopadl přímo na vyhřezlé péro. Jindy přitom aspoň z legrace nadávali, ale teď Donald mlčel, svíral úzké rty a na Andreje se ani nepodíval.

Skoro se zdálo, že má z toho vytřásání zlomyslnou radost.

„Co je to s vámi, Done?“ zeptal se konečně Andrej. „Bolí vás zuby?“

Donald jen mlčky škubl ramenem.

„Nějak v posledních dnech nejste ve svý kůži, vždyť to vidím… Neurazil jsem vás třeba nějak?“

„Ale ne, nechte toho, Andreji,“ procedil mezi zuby Donald. „Co vy s tím máte společnýho?“

A Andrejovi se zase zdálo, že v těch slovech zní něco nedobrého, možná až přezíravého: Copak ty, smrkáči, můžeš mě, profesora, nějak urazit?

Vtom se ale Donald ozval znovu: „Říkal jsem vám přece, že jste šťastnej člověk! Vlastně bych vám měl závidět. Jako by se vás nic nedotklo. Prostě vás to míjí… Jenže mě to vždycky úplně převálcuje a teď už ve mně není celá ani jedna kostička.“

„O čem to mluvíte? Já vám nerozumím.“

Donald jen mlčky stiskl rty. Andrej se něj chvíli nechápavě díval, pak roztěkaně očima přeskočil do venkovní tmy, znovu se vrátil k Donaldovi, prohrábl si vlasy a rozladěně pronesl: „Čestný slovo, že tomu nerozumím. Vždyť se přece nic neděje…“ „Takže vám fakt závidím,“ zavrčel Donald. „A už toho nechte! Nevšímejte si mě.“