A tak se Maljanov nesnesitelně falešným hlasem zajímal:

„No a jaképak máte v tom našem velebáječném městě plány, Lidočko?“

Neodpověděla. Mlčky na něj upřela okrouhlé, jakoby krajně překvapené oči. Potom se zadívala stranou, přemýšlivě zkrabatila čelo a skousla si spodní ret. Maljanov se odjakživa považoval za mizerného psychologa a v pocitech lidí, kteří ho obklopovali, se ani zbla nevyznal. Jenže teď si s naprostou jasností uvědomil, že odpovídat na jeho nezáludné otázky je prostě nad síly krásné Lidočky.

„Plány…?“ zamumlala nakonec. „Nnó… samozřejmě… To víte…“ Najednou jako by se vzpamatovala. „V každém případě se chci podívat do Ermitáže…, na impresionisty. Na Něvský… A vůbec, ještě nikdy jsem nezažila bílé noci…“

„Prostě malý turistický okruh,“ skočil jí kvapně do řeči Maljanov ve snaze pomoct jí trochu z nesnází. „Ale šálek čaje by přece jen zřejmě neškodil…“

Zasmála se, jako by se vůbec nic nestalo.

„Dimočko,“ řekla s nesmírně mile našpulenými rtíky. „Co mě pořád naléváte tím vaším čajem? Já ho normálně vůbec nepiju, abyste věděl… Ještě ke všemu v takovém vedru!“

„A co káva?“ zeptal se Maljanov pohotově a…»

4.»… proto každému nalil ještě sklenku. Z ničeho nic se zrodil návrh připít si na tykání. Bez polibků. Jaképak taky líbání mezi dvěma intelektuály? V těchto případech je přece rozhodující duchovní spřízněnost. Připili si na tykání a rozpovídali se o duchovní spřízněnosti, o nových porodnických metodách a také o rozdílech mezi zmužilostí, smělostí a odvahou. Ryzlink došel, Maljanov uklidil prázdnou láhev na balkón a sáhl do domácího baru pro kabernet. Rozhodli se, že kabernet budou pít z oblíbených Irčiných sklenic z kouřového skla, do nichž předem naházeli led. K rozjímání o ženskosti, které jaksi samozřejmě vyplynulo z hovorů o zmužilosti, se ledové červené víno obzvlášť hodilo. Zajímalo je, který osel přišel na to, že červené víno by se nemělo chladit.