Naštěstí nic nerozbil. Když však přivlekl čistou sklenici a láhev bikavéru ke svým hostům, atmosféra v kuchyni se mu pranic nelíbila. Oba mlčeli, kouřili a jeden o druhého pohledem ani nezavadili. Jejich tváře Maljanovovi z nějakého důvodu připadaly zlověstné. Zlověstně krásná, výrazná tvář Lidoččina a zlověstně tuhý, starými popáleninami poznamenaný obličej Sněgového.

„Co že ztich tu jarý hodokvas?“ zahalasil bodře Maljanov. „Všechno na světě je hloupost. Na světě je jen jedna slast — slast ze sbližování lidí s lidmi! Už si nevzpomínám, kdo to řekl.“ Odzátkoval láhev. „Využijme tedy tohoto setkání… ééé… sbližování…“

A víno se rozproudilo jako řeka, mimochodem i na stůl. Sněgovoj vyskočil ve snaze zachránit sněhobílé kalhoty. Marná sláva, byl nepřirozeně obrovitý. V našich unifikované stísněných bytových poměrech by se snad takoví lidé ani neměli rodit. S těmito úvahami Maljanov jakž takž utřel stůl a Sněgovoj znovu klesl na židli. Žalostně zaskřípěla.

Zatím se veškerá slast ze sbližování lidí s lidmi projevovala jen neartikulovanými citoslovci. Ach, ten zatracený intelektuálský ostych! Dva báječní lidé si pro tuto zbytečnou bariéru nedokážou navzájem otevřít svá srdce hned, spřátelit se na první pohled. Maljanov povstal, zvedl svou číši do výše uší a květnatě tento problém zhodnotil nahlas. Nepomohlo to. Připili si. Zase to nepomohlo. Lidočka se znuděně dívala oknem ven. Nahrbený Sněgovoj točil svou sklenicí po stole v obrovských hnědých dlaních. Maljanov si poprvé všiml, že má popálené i ruce — až k loktům, možná ještě výš. To ho inspirovalo k otázce:

„Tak kdypak nám zase zmizíte, Arnolde Palyči?“

Sněgovoj sebou překvapeně trhl, pohlédl na něj, ale pak se shrbil ještě víc a vtáhl hlavu mezi ramena. Maljanovovi se jednu chvíli zdálo, že snad chce vstát, a vtom mu konečně došlo, že jeho otázka mohla vyznít mírně řečeno dvojsmyslně.