„Arnolde Palyči!“ zaúpěl a vztáhl ruce ke stropu. „Proboha, já chtěl samozřejmě říct něco docela jiného! Lidočko! Abys tomu rozuměla — před tebou totiž sedí naprosto tajemný a záhadný člověk. Čas od času vždycky někam zmizí. Přijde sem, nechá nám klíč od bytu a jako by se rozplynul. Měsíc dva po něm není ani vidu, ani slechu. A pak najednou někdo zazvoní u dveří a Arnold Palyč je zase tu…“ Uvědomil si, že žvaní, co mu slina na jazyk přinese, že už toho bylo dost a že je nejvyšší čas tohle téma opustit. „Zkrátka a dobře, Arnolde Palyči, vy moc dobře víte, jak vás mám rád a jak rád vás vždy vidím. Takže o tom, že byste odsud odešel dřív než ve dvě ráno, nemůže být ani řeči…“

„Ale samozřejmě, Dmitriji Alexejeviči…,“ zabručel Sněgovoj a poplácal Maljanova dlaní po rameni. „Samozřejmě, můj milý, samozřejmě….“

„A tohle je Lidočka!“ šťouchl Maljanov ukazovákem do vzduchu směrem k Lidočce. „Nejlepší kamarádka ze školy mé ženy. Z Oděsy.“

Sněgovoj se s jasným přemáháním otočil k Lidočce a zeptal se:

„Přijela jste k nám do Leningradu nadlouho?“

Něco mu dosti přívětivě odpověděla a on hned položil další otázku, tentokrát šlo snad o bílé noci…

Zkrátka a dobře mezi nimi nakonec přece jen nastal roztomilý kontakt a Maljanov měl příležitost alespoň částečně se ze všeho vzpamatovat. Kdepak, milí zlatí, já už pít nesmím! Taková ostuda, ty žvanile přitroublá! Už neslyšel a nechápal ani slovo, jen sledoval příšernou, pekelným ohněm rozežranou Sněgového vizáž a soužilo ho svědomí. Když už se to soužení dál nedalo snášet, opatrně vstal, přidržuje se zdi tápavě odkráčel do koupelny a zavřel se tam. Chvíli v chmurném zoufalství poseděl na kraji vany, potom pustil naplno kohoutek se studenou vodou a s hekáním pod ni strčil hlavu.