Rozestavěl umyté nádobí do polic a nakoukl do Kaljamova kastrolu. Ještě je to moc horké, kouří se z toho. Chudák Kaljamuška. Bude se muset obrnit trpělivostí a ještě se trochu potrápit, než mu to vystydne…
Zrovna když si utíral ruce, opět ho cosi osvítilo, stejně jako včera. A on tomu stejně jako včera nejdřív neuvěřil.
„Počkat, počkat…,“ brblal si zimničně, ale nohy už ho nesly po linoleu, lnoucím k patám, do sytého žlutého žáru, ke stolu a plnicímu peru… Kruci, tak kde je? A teď ještě ke všemu došel inkoust. Někde se tu válela tužka… Jenže to už z podvědomí na světlo světa vyjukla Hardtwigova funkce… a celá pravá strana jako by neexistovala… Ty dutiny se rodí osově souměrné… A integrálek už se nám nerovná nule! Ba co víc, ten můj integrálek se od nuly liší tak kapitálně, že je z něj hodnota nade vši pochybnost kladná… Ale ten útvar, co se z toho klube — tomu teda říkám věc! Že jsem na to taky nekápl hned? Nevadí, Maljanove, nic si z toho nedělej, příteli, nejsi sám. Tady pan akademik na to nekápl taky… Ve žlutém, lehce zakřiveném prostoru jako obří bubliny zvolna rotovaly osově souměrné dutiny, hmota je obtékala, pokoušela se proniknout dovnitř, ale nemohla, na povrchu dutin se stlačovala na nepředstavitelně hutnou substanci a bubliny začínaly zářit… Vlastně ne, co tam začínalo, to ví jen bůh… Ale nevadí, to si ujasníme taky… Nejdřív si proberem ty vláknité struktury, to za prvé. Za druhé Ragozinského oblouky. A pak už přejdem k planetárním mlhovinám. A co jste si mysleli, moji zlatí? Že jsou to rozpínající se vrstvy? Pěkné vrstvy! Ono je to totiž přesně naopak…!