„A copak?“ zeptal se víceméně ze zdvořilosti Udalova Pogosjan.

Kornelius, který na tuto otázku netrpělivě čekal, se poněkud nesouvisle zeptal:

„Tu silnici podél Šmudly znáte? Myslím tu k sanatoriu.“

„A co má být?“

„Tak tam se to stalo.“

„Co?“

„Zmizela!“

„Kdo, prosím tě?“

„Silnice,“ odpověděl Udalov truchlivě, jako by byla jeho. „Dneska zmizela.“

„Nepovídej! A kam by se poděla? Přece se nehodila marod.“

„Ani nevím, jak bych vám to vlastně řekl…,“ zaváhal rafinovaně Kornelius. „Mám takový dojem, že lidstvo na to ještě není dost zralé.“

„Tak budeš mluvit?“ ozval se Vasil Vasiljevič. „Ty máš každou chvíli nějaké tajemné problémy. Kosmického významu, samozřejmě…“

„No právě, že kosmické,“ ohradil se Udalov.

„To je jasné,“ ozval se z otevřeného okna Saša Grubner, který doma vyrýval do rýžového zrnka Baladu o slepém mládenci Olegovi, ale jinak si dával dobrý pozor, aby mu něco neuteklo. „To je jasné,“ opakoval. „Američané vezli z Měsíce nějaké kamení, cestou trochu utrousili a vysypali ho rovnou na tu Korneliovu silnici.“

„Ty jsi prostě cynik,“ řekl smutně Kornelius Udalov. A všem bylo zřejmé, že Kornelius by sice hrozně rád začal vyprávět, ale — bůhvíproč — stále váhá. Jeho kulaťoučká tvář se perlila kapičkami potu.

„Ale přesto, že jsi cynik,“ pokračoval Udalov, „je až s podivem, jak ses málem strefil. Ty si ovšem nedokážeš dosah těchto událostí představit. A já jsem dal slovo… Vlastně skoro jsem se zavázal, že si to nechám pro sebe.“

„A kdo se tě prosí?“ řekl Grubner.

„Vždyť nic neříkám,“ ohradil se zapškle Udalov.

„My tak potřebujeme ty tvoje historky,“ popichoval dál Grubner, který navzdory jízlivosti byl Korneliovým nejlepším přítelem, což bylo všeobecně známo. A taky věděl jak na něho.