„Tak co bylo s tou silnicí?“ zeptal se Kac. „Za chvíli mě bude volat žena k večeři.“

„Ale! Stejně mi nebudete věřit,“ povzdychl tragicky Udalov.

„Ovšemže nebudeme,“ přisvědčil z okna Grubner.

„Cyniku!“ mávl rukou Udalov, ale už nebylo síly, která by ho dokázala zadržet. Jeho oči potemněly a na tváři se mu usadil trochu pomatený výraz, jaký kdysi mívali vypravěči bylin, když brali své gusle a obraceli tvář k samému knížeti, slunéčku jasnému, aby začali svůj dlouhý zpěv, jenž zněl současníkům pravděpodobně, ale potomci nad ním jen v úžasu vrtí hlavou: „Tak vám jdu dneska kolem Šmudly,“ začal Udalov svůj epos. „K mlékárně autobusem a pak po silnici pěšky. Za měsíc budeme na sanatoriu překládat střechu, tak jsem si to šel očíhnout…“

„A co tvůj služební vůz, Kornelie?“ zeptal se Grubner.

„Ten je přece v Potmě na generálce. A víš přece, že máme stejně jen jedno auto pro všechny. Nu, a tak jsem šel pěšky. Kam bych taky spěchal, nevíš? Cesta vede lesem, místy po břehu, ptáčci zpívali, žádný provoz, ani rekreanty nepotkáš…“

„Slyšel jsem, že sanatorium zavřeli,“ ozval se Vasil Vasiljevič.

„Jen dočasně,“ řekl rozmrzele Kornelius, protože takhle si své vyprávění nepředstavoval. „Ten slatinný pramen nějak vysychá, takže tam budeme muset vozit minerálku. No, a pak jsem je potkal…“

„Koho? Rekreanty?“

„Jaké rekreanty? Nějaké lidi v moskviči. Celá famílie. Asi turisté. Na střeše měli přivázaný stan, matrace, kočárek a tak. Ani jsem na ně nemával. Vždyť jich tam bylo pět… nejmíň.“

„Oni ti zastavili?“

„Ne. Vždyť říkám, že jsem na ně nemával.“

„A proč bys měl na ně mávat?“

„Jak to — proč? Přece aby mě vzali do sanatoria.“

„Do sanatoria? Oni nejeli proti tobě?“

„Proč by jezdili proti mně, když jeli k sanatoriu?“

„Ale říkal jsi, že jsi je potkal.“

Udalov si už málem zoufal:

„Ale Vasile Vasiljeviči! Vy to všechno zašmodrcháte. Nejdřív mě předjeli…“