„Kde, tady? Nic.“

„Zpíváš,“ řekla a lehce mě odtáhla. Šli jsme mezi stolky a já jsem přemýšlel o tom, co může znamenat „zpíváš“ — že by „lžeš?“

Zavedla mě k tmavozlaté stěně, tam, kde na ní svítilo znamení trochu podobné houslovému klíči. Když jsme došli blíž, stěna se otevřela. Pocítil jsem náraz horkého vzduchu.

Úzký stříbrný eskalátor plynul dolů. Stáli jsme vedle sebe. Nesahala mi po rameno. Měla kočičí lebku, černé vlasy s modrým leskem, profil možná příliš ostrý, ale hezká byla. Jen ta purpurová chřípí… Držela mě pevně úzkou rukou. Zelené nehty se zarývaly do hrubého úpletu svetru. Bezděčně, pouhými koutky úst, jsem se usmál při myšlence, kde doposud ten svetr býval a jak málo měl společného s ženskými prsty. Pod kulatou klenbou, která oddychovala světly — od růžové do karmínové, od karmínové do růžové — jsme vyšli na ulici. Já si totiž myslil, že je to ulice, ale tma nad námi se každou chvíli rozsvětlovala jako při okamžik trvajícím úsvitu. Dále pluly dlouhé, nízké tvary, jako auta, ale už jsem věděl, že auta neexistují. Muselo to být něco jiného. Kdybych byl sám, pustil bych se tou širokou tepnou, protože v dálce zářila písmena CENTRUM, ale to určitě neznamenalo střed města. Dal jsem se ostatně vést. Ať to dobrodružství skončí jakkoli, měl jsem průvodkyni. Vzpomněl jsem si, tentokrát již bez hněvu, na nešťastného člověka, který mě nyní, tři hodiny po mém příjezdu, jistě již hledal pomocí všech inforů tohoto gigantického nádraží.

Minuli jsme několik vylidňujících se lokálů, vitríny, kde hloučky manekýnů opakovaly dokola stejnou scénu; rád bych se byl zastavil a prohlédl si, co dělají, ale dívka šla rychle dál, ťukajíc podpatky, až při pohledu na neonovou tvář, střídavě zaplavovanou ruměnci, která se stále oblizovala komicky vyplazeným jazykem, zvolala: „Pohled, bonsy, chceš bons?“

„A ty chceš?“ zeptal jsem se. „Zdá se mi, že ano.“