Vstoupili jsme do malé, zářivé místnůstky. Místo stropu měla dlouhé řady hořících plaménků, jakoby plynových; shora dýchalo teplo, snad to byl opravdu plyn. Ve stěnách se rýsovaly nehluboké výklenky a pultíky. Když jsme k jednomu z nich přistoupili, vysunula se po obou stranách sedátka. Vypadalo to, jako by z ní vyrostla, napřed nerozvitá, jako poupata, ale pak se ve vzduchu rozplácla, utvořila prohlubně a zůstala stát. Usedli jsme naproti sobě, děvče ťuklo dvěma prsty do kovové desky stolu, za zdí vyskočila niklová pracička, hodila před každého z nás jeden malý talířek a dvěma bleskurychlými pohyby mrštila na oba porci bělavé masy, která zapěnila, zhnědla a ztuhla. A zároveň ztemněl sám talířek. Tu jej děvče smotalo jako palačinku — nebyl to žádný talíř — a dalo se do jídla. „Ach,“ řekla s plnou pusou. „Sama jsem netušila, jaký mám hlad.“

Udělal jsem přesně totéž, co ona. Bons nepřipomínal chutí nic, co jsem kdy jedl. Chrupal pod zuby jako čerstvě upečená houska, ale okamžitě se rozsypával a rozplýval na jazyku; rudohnědá hmota, která byla uvnitř, měla ostrou kořeněnou chuť. Řekl jsem si v duchu, že „bonsy“ budu jídat rád.

„Ještě?“ zeptal jsem se, když snědla svůj. Usmála se, vrtíc hlavou. Když jsme odcházeli, vložila v uličce obě ruce do malého výklenku obkládaného kachlíky. Něco v něm zašumělo. Napodobil jsem ji. Lechtavý vítr ovál mé prsty; když jsem je vytáhl, byly již suché a čisté.

Vyjeli jsme pak vzhůru širokým eskalátorem. Nevěděl jsem, není-li to náhodou ještě pořád nádraží, ale raději jsem se neptal. Zavedla mě do malé kabiny ve zdi — nebylo tam moc světla. Měl jsem pocit, že nahoře jezdí nějaké vlaky, protože se podlaha otřásala. Na okamžik se ztemnilo, hluboko pod námi něco povzdechlo, jako by kovová obluda vydechla vzduch z plic, rozsvětlilo se, děvče strčilo do dveří. Snad to byla opravdu ulice. Byli jsme v ní docela sami. Nevelké, stříhané keře rostly po obou stranách chodníku.