„Tak, kde se vezmeme?“ zeptalo se děvče. Stále mě drželo pod paží. Zpomalilo krok. Po jeho tváři přeběhl rudý pruh.
„Kde chceš.“
„Tak pojďme ke mně. Nemá cenu jezdit gliderem. Je to blízko.“
Šli jsme. Domy stále nebylo vidět, ale vítr ženoucí se ze tmy, přes keře, napovídal, že by se tam mohlo rozkládat volné prostranství. U nádraží, v samém centru? Připadalo mi to divné. Vítr přinášel slabounkou vůni květů, kterou jsem dychtivě vdechoval. Střemcha? Ne, střemcha to nebyla.
Pak jsme se dostali na pohyblivý chodník; stáli jsme na něm, zvláštní dvojice, světla nás míjela, občas se mihlo vozidlo, jako odlité z jediného kusu černého kovu, nemělo okna, kola, ba ani žádná světla, a neuvěřitelnou rychlostí se řítilo vpřed jako slepé. Ta pohyblivá světla šlehala z ústí svislých štěrbin vznášejících se nízko nad zemí. Nemohl jsem přijít na to, mají-li něco společného s dopravním ruchem a jeho řízením. Čas od času prolétl po neviditelném nebi vysoko nad námi táhlý, žalostný svist. Vtom děvče sestoupilo z pohyblivého pásu jen proto, aby vkročilo na jiný, který se rozjel příkře vzhůru. A já jsem najednou viděl, že jsme ve výšce, vzdušná jízda trvala snad půl minuty a skončila na plošince plně jemně vonících květů; jako kdybychom se dostali na terasu nebo balkón tmavého domu tím, že jsme vyjeli po transportéru přistaveném ke zdi. Děvče vstoupilo do této loggie a já, očima, které již přivykly temnotám, lovil jsem z nich velké obrysy sousedních domů, bez oken, černé, jako vymřelé, neboť nejenomže nebylo vidět světla, ale ani se neozýval nejslabší zvuk, kromě ostrého sykotu, který oznamoval, že ulicí projíždějí ty černé stroje.