Udivovalo mě zatemnění — patrně záměrné — stejně jako zmizení reklamních návěští po neonových orgiích nádraží, neměl jsem však čas na podobné úvahy: „Pojď, kde jsi!?“ zaslechl jsem její šepot. Viděl jsem jedině bledou skvrnu její tváře. Přiložila ruku na dveře, otevřely se, ale ne do bytu, podlaha se měkce pohnula spolu s námi — tady člověk nemůže udělat krok, pomyslil jsem si, to je divné, že ještě mají nohy — ale byla to ironie dost ubohá, pramenila z neustálého překvapení, z pocitu neskutečnosti všeho, co se již po mnoho hodin se mnou dělo.

Byli jsme v jakési velké síni nebo chodbě, široké, skoro tmavé — zářila pouze nároží stěn, pomalovaná pruhy luminiscentní barvy. V nejtemnějším místě děvče opět přiložilo naplocho otevřenou ruku na kovovou destičku na dveřích a vkročilo první. Zamhouřil jsem oči; hala, silně osvětlená, byla téměř prázdná — děvče šlo k dalším dveřím; když jsem se přiblížil ke zdi, otevřela se najednou a odhalila vnitřek plný jakýchsi kovových láhví. Stalo se to tak nečekaně, že jsem zůstal mimoděk stát. „Nestraš mi skříně,“ řekla již z druhého pokoje. Vešel jsem za ní.

Nábytek vypadal jako odlitý ze skla, křesílka, nízká pohovka, malé stolečky — v poloprůhledném materiálu pomalu vířily roje světlušek, občas se rozprchly, pak opět splývaly do stužek a uvnitř nábytku kroužila jakási světelná krev, bledězelená, promíšená růžovými záblesky.

„Proč si nesedneš?“

Stála v pozadí. Křeslo se otevřelo, aby mě přijalo. To jsem nemohl vystát. To sklo nebylo sklem. Zakusil jsem pocit, jako bych usedl na vzdušných poduškách, ale když jsem se podíval dolů, mohl jsem přes prohnutou, silnou tabuli sedadla nezřetelně zahlédnout podlahu.

Když jsem vešel, zdálo se mi, že stěna proti dveřím je ze skla a já přes ni vidím do druhého pokoje s jakýmisi lidmi, jako by tam byla hostina, ale ti lidé byli v nadživotní velikosti — a tu jsem najednou pochopil, že mám před sebou televizní obrazovku přes celou stěnu.