Usadil jsem se pohodlněji na křesle. Děvče, s rukou klouzající po boku — její břicho skutečně vypadalo jako plastika z lazurového kovu — se na mne pozorně dívalo. Již nevypadalo jako opilé, snad se mi to předtím jen zdálo. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Bregg. Hal Bregg. A ty?“
„Nais. Kolik je ti let?“
Zajímavé zvyky, pomyslil jsem si. Ale co dělat — tak to chodí.
„Čtyřicet — pročpak?“
„Nic. Já myslila, že sto.“ Usmál jsem se.
„Záleží-li ti na tom, tak třeba sto.“ Komické je, že je to pravda, pomyslil jsem si. „Co ti mám dát?“ zeptala se.
„K pití? Děkuji, nic.“
„Jak chceš.“
Přistoupila ke stěně. Otevřel se jakýsi malý bar. Zakryla tělem dvířka. Když se obrátila, přinášela podnos s pohárky a se dvěma láhvemi. Smáčkla lehce láhev, nalila mi vrchovatě — tekutina vypadala úplně jako mléko. „Děkuji,“ řekl jsem, „pro mne ne…“
„Vždyť já ti nic nedávám,“ podivila se.
Viděl jsem, že jsem udělal nějakou chybu, i když jsem nevěděl, jakou. Zabručel jsem něco pro sebe a vzal jsem ten pohár. Sobě nalila z druhé láhve. Nápoj byl olejovitý, bezbarvý, pod povrchem lehce perlil a navíc při styku se vzduchem temněl; usedla a dotýkajíc se rty skla, zeptala se bezděčně: „Kdo jsi?“
„Kol,“ odpověděl jsem. Zvedl jsem skleničku, jako bych si ji chtěl prohlédnout. To mléko nemělo žádnou vůni, nedotkl jsem se ho.
„Ne, vážně,“ řekla. „Ty sis myslel, že vysílám černou, co? Kdepak. To byl jenom kals. Bylo nás šest, víš, ale nastalo strašné dno. Orba nanicovatá, a vůbec… Zrovna jsem chtěla odejít, když sis přisedl.“